Festival zvracení do rytmu vyhrál...

Redakce, 22. 11. 2023

Tuto neděli (19. 11.) se nám v klubu Roxy PRAGUE sešla silná sestava účastníků celosvětového putovního Festivalu zvracení do rytmu, kteří si všichni pro sebe chtěli uchvátit cenu, jež byla příhodně nazvána Zlatá Šavle. A o co v této soutěži šlo? Každý z účastníků měl na hudební podtón, který si sám zvolil, vytvořit co nejnechutnější vokální zvuk, který bude co nejvěrněji imitovat zvuk průměrného teenagera, který příliš kombinoval tvrdý chlast s pivem a vínem. A mým úkolem je Vás tímto festivalem provést.

Normální lidé by si mysleli, že tohle snad nemůže mít žádnou sledovanost. A já rovnou řeknu, že takovéto mínění je mylné. Takže už při mém příchodu, 30 minut před vpuštěním jakýchkoliv odvážných diváků do klubu, se táhla fronta kolem dokola bloku. K mému štěstí končila přesně naproti mému oblíbenému espresso baru. Což vzhledem k nedostatku spánku a prázdnému žaludku jsem značně uvítal, jelikož mi to dávalo slušnou šanci se ucházet o diváckou cenu s názvem Stříbrná Šavlička. Avšak existence, proti kterým jsem měl ve svém vlastním contestu soutěžit vypadaly na první pohled jako zkušení matadoři, kteří se pohybují v tomto oboru dlouhá léta. Bylo jasné, že se i oni připravovali na tuto soutěž. Už před startem byla většina výrazně pobledlá, což bylo podtrhnuto výrazným černým make-upem na většině z nich tak, aby od začátku bylo vidět, že si jdou pro titul. Osobně bych to možná nazval nekalou praktikou, která jim měla sjednat neférovou výhodu už od začátku. Bylo vidět, že mě nebrali jako konkurenci, ale to vůbec netušili, co ve mně je a není.

Posuňme se ale o hodinu a půl dopředu. V tu dobu začínala účinkovat káva s prázdným žaludkem a i já se začal pomalu proměňovat v bílý přízrak. Já to ovšem na rozdíl od konkurence dokázal perfektně načasovat, a to přesně na pokus prvního soutěžícího.

Tím byl ansámbl jménem Distant. A vzhledem k určitým okolnostem měl pro část diváků, jež byli zároveň i hodnotiteli (čím větší zhnusení viditelné na obličejích diváků, tím více bodů) měli obří výhodu, vlastně 2. Ta první byla v osobách zpěváka a bubeníka, kteří pocházejí ze sousedního Slovenska a mají větší šanci si diváky získat. Ta druhá v osobách zbytku sestavy. Sestava je totiž původem z Nizozemí a ruku na srdce, slyšeli jste někdy mluvit Holanďany? Je jedno, jestli si vyjadřují lásku, nebo nenávist, vždy to zní jako zvracení. To ovšem ale samozřejmě nijak neshazuje jejich výkon. Vše znělo agresivně a nechutně, tak jak mělo a první účastník si rozhodně zaslouží uznání za výkon, který předvedl. Asi nejlepší část byla vykonána při pokusu s názvem „Heritage".

A když už jsme u toho dědictví, tak jeden z diváku zdědil skvělou památku na prvního soutěžícího, jelikož si asi spletl podlahu s bazénem (neptejte se mě, jak) a při pokusu o vytvoření wall of death skočil brilantního placáka na podlahu. Bohužel mu ale musím za styl dost snížit známku za dost neobratný odraz. Ale 6,66 z 10 je především pro metalistu nádherné číslo a zaslouženě si odnesl cenu Bronzová Plácačka.

Dalším soutěžícím, který se ucházel o srdce, hlasivky a obsah žaludku svých diváků byli Ingested. Tentokrát Angláni, kteří mají s nechutností historické zkušenosti. Stačí se podívat na průměrné jídlo z jejich kuchyně. No vážně, země, která obsadila Indii kvůli koření ho sama odmítá využívat, tak kde to jsme?! Ale když se jmenujou tak, jak se jmenujou, tak jim to očividně dokážou spolknout. Problémem je, že si nějak marně snažím vybavit nějaký výrazný moment, kterým by se mi utkvěli v paměti. Že by Alzheimer? Spíš asi ne. Neříkám, že to bylo nějak špatný výkon, diváci řádili stále slušně, ale tak nějak splynuli s davem, hudbou a veškeré nechutnosti zůstaly schované za závojem neznalosti. Na zisk Zlaté Šavle to bohužel tentokrát nestačilo.

Když jsem si spravil chuť na Ingested, tak jsem nějak doufal, že mi ji zase rychle zkazí Rivers of Nihil. Jejich styl, kterým se snaží porážet v soutěži jiné účastníky, je odlišný. Proto si dokázali sehnat své zaryté podporovatele. Na rozdíl od ostatních skupin vsadili na pomalejší melodičtější podtón. Navíc jim někdo dokonce vysvětlil, že existuje věc, které se říká zpěv. Stále ale s realitou existence zpěvu bojují, takže je to nedokáže vytrhnout ze snahy o výhru, ale aspoň někdo se snažil přiblížit k normálnosti. Stačilo to na výhru? Nemyslím si, bohužel tahle kombinace úplně nedokáže uspokojit chtíč po nekalostech. A to dokonce na nás vytáhli těžký kalibr jménem saxofon. Ten použili při něčem, co už by snad šlo dokonce nazvat písní – Where Owls Know My Name s pokusem vytvořit dostatečný kontrast, který by mohli využít. Nevyšlo to.

Tak jsme si museli počkat na posledního soutěžícího. Tím nebyl nikdo jiný než lidský zlatý retrívr Will Ramos doprovázen svou bandou zatracených jménem Lorna Shore. A jak chcete začít, ohněm a fukary, abyste rozpálené publikum zchladili. Řekl mu ale někdo, že to není cíl, kterého má v soutěži dosáhnout? Jakože já chápu, že takováhle změna teploty v létě funguje, ale jejím důvodem je něco jiného. Takže sorry Wille, krok špatným směrem. Přesto tohle se dá počítat za ojedinělý přešlap a jinak zbytek show se nesl správným směrem – k záchodové míse. Protože ten vokální projev byl opravdu nechutný, tak jsem chvílemi měl až strach otevřít pusu. Ale zvládl jsem to a dokázal jsem jakž tak napodobovat Willovy skřeky někdy až přílišně podobné pořádně naštvanému divočákovi – odměnou mi ale nebyla Stříbrná Šavlička, ale ztráta hlasu. Jak smutné. A od Willa naprosto nechutné.

Will byl ovšem odměněn. Za snahu mu zvukaři doručili mnohem lepší ozvučení, než zažil na Rock for People (i když stále ne dokonalé – trest za ohníček), takže mohl předvést to, co v něm je. Z diváků, se zapojením strachu vyvolaného možností nabodnutí na kly, dostal zase to, co v nich už nějakou dobu být nemělo a zasloužil si tak výhru a s tím i Zlatou Šavli. Přesto tento titul nemohl dostat doživotně, jelikož nedošlo k pověstnému obětování kozy Satanovi.

A než se za mnou objeví nějaká velká, chlupatá, zpocená kreatura, která mě umlátí copem vlastnoručně vyrobeným z jejích dvoumetrových vlasů, tak bych chtěl říct, že studiové nahrávky, někdo by nazval tréninkem, této hudby (pokud tyhle skřeky v nějakém dálném vesmíru jdou hudbou nazvat) jsou mým nejoblíbenějším hudebním stylem.

Willovi by ovšem někdo mohl říct, že u toho mám neustále být naštvaný, agresivní a znechucený, a ne brečet s intenzitou hyperaktivního děcka, kterému vezmete mobil z ruky. Tohle se mi tak nějak chvílemi dělo během celé trilogie Pain Remains, kterou dlouhodobě považuji za jedno z nejemotivnějších hudebních děl, co kdy vzniklo (nejen) v metalovém žánru. Za odměnu, že jste dokráčeli až sem, zde máte celých 20 minut na poslech ke čtení.