Čtyři jezdci moshokalypsy

Nacpat na nedělní večer, kdy další den většina lidí jde do práce, do Prahy finální zastávku turné skupin slibujících několik hodin skákání a lítání po celém klubu Roxy, by si zasloužilo být ohodnoceno poukázkou na několikatýdenní pobyt v ozdravném středisku Bohnice. Dnes bude report spíš takový poznámkový ve stylu náhodných výstřelů myšlenek. Takže si vezměte do rukou chipsy/pivko/cokoliv, pohodlně se usaďte a vzhůru do čtení.

Příchod do Roxy 20 minut před openingem byl ve znamení lehké nervozity podtržené zkušeností z Lorna Shore, kam jsem přišel hodinu před, a fronta lidí byla obtočena kolem celého bloku. Dnes naštěstí čekalo jen zhruba 20 lidí. Ale jako bych nevěděl, měl jsem štěstí, protože asi 2 minuty po příchodu se najednou skrz nějakou červí díru za mnou objevilo asi 100 lidí. Ale dobré, mě to netrápilo, když jsem věděl, že budu v první řadě.

Mým primárním cílem byl předskokan – Paleface Swiss. Skupina, která mi byla doporučena po minuloročním RfP se poměrně rychle stala mou oblíbenou, takže jsem ji chtěl vidět na vlastní oči. Proč ale ten přídomek Swiss mimo toho, že se jedná o Švýcary? Protože název Paleface si v minulosti zabrala nějaká folková skupina z USA, která hrozila soudem. A má už tradiční výtka se bude opakovat i dnes. A uplatní se na všechny předkapely – dávejte si sakra pozor na ten zvuk. Teď sice nebyly přehnané basy a bubny a s kytarou zněly vyváženě. Ale zase vůbec nebyly slyšet vokály. Strašně to ničí celkový pocit z koncertu. Přesto frontman Zelli dělal, co mohl a bylo na něm vidět, že si to užívá. A já také. Jen mě lehce mrzí, že má nejoblíbenější píseň od Paleface – My Grave/Lay With Me zůstala nezahraná.

Následovali Kublai Khan TX. O nich bohužel jen stručně z jednoduchého důvodu. Bohužel na nich bylo vidět už vyčerpání z dlouhé tour a nepůsobili po celou dobu „úplně fresh", takže nemůžu říct, že by ve mně zanechali kdovíjaké vzpomínky. Jasně, stále to byla zábava třeba jako u písně Theory of Mind, ale když si to porovnám se vzpomínkami z jiných skupin, na kterých jsem byl tento měsíc a i předtím, tak úplně nevím. Ale jak jsem psal výše, toto přičítám únavě jejich i únavě mé.

Co k Suicide Silence? Mnohem zábavnější. Sice výše zmíněný horší zvuk z pohledu vokálů, ale minimálně jsem přišel na to, že zvuk vychází z reproduktorů, které si dovezly skupiny na koncert, a tím pádem jsem měl budoucí naději, že po odstranění to bude všechno lepší. Suicide Silence jako takoví úplně nezapadali mezi ostatní skupiny. Tím, že vyznávají mnohem tvrdší deathcore najednou nebylo tolik příležitostí na moshpity a většina energie se přesunula do hlubokého headbangingu. Navíc je extrémně zajímavé sledovat někoho, kdo dokázal totálně změnit pojetí deathcoru a ovlivnit skupiny jako je Lorna Shore nebo Chelsea Grin. Za to jim patří neskutečný dík. A zkušenosti jim nelze odepřít, jelikož energie koncertu se okamžitě změnila. Nelze říct, že k lepšímu nebo k horšímu, ale byla prostě jiná. Přirovnal bych to k tomu, že jste mezi přáteli (ostatní skupiny) a najednou vstoupí do místnosti jiný kamarád, který má ovšem přirozenou autoritu a neskutečné charisma. Takže se s ním rádi bavíte, ale zároveň k němu i vzhlížíte.

A nakonec Lionheart. Prostě týpci z West Coast v Kalifornii, kteří jsou na svůj původ náležitě hrdí a chtějí procestovat svět a dělat to, co je baví. Jinak ani nejdou shrnout. A baví a baví. Má premisa že zvuk v jejich případě bude lepší díky využití hudební aparatury nainstalované v Roxy byla správná a náležitě si to poté člověk může užít. A to se stalo i v tomto případě. Takže ačkoliv mě po Knocked Loose stále bolelo celé tělo, tak jsem polovinu písní prostě proskákal. Do moshpitu ani na pódium jsem ale tentokrát nešel. Ale ono to vlastně bylo jedno. Moshpit šel totiž ke mně – ani úplně první řada od něj nebyla uchráněna. A když k tomu máte písně jako LHHC, nebo Love Don’t Live Here, tak máte jistotu, že moshpit bude skutečně intezivní. Takže ano, Lionheart byli super.

Uvidíme, co nám ukážou další roky, co se týče evoluce, kterou prožijou tyto skupiny. Takže pac a pusu a uvidíme se na Polaris.

Autor reportáže Michal Kocour