Přichází jeho veličenstvo Pán oceli

Po mnoha provoláních skupiny Manowar jsme se konečně dočkali nového alba. Je pravda, že v posledních letech mě její tvorba již dost nudila – a ne jen mě. Hromady a hromady klišé a kýče a k tomu fádní, často jednoduchá muzika. A naproti tomu spousta symfonických a klávesových vyhrávek, které měly posluchače zdrtit a přesvědčit ho o tom, jak kapela myslí svoji filozofii vážně. U toho všeho jsem se ubíjel nudou, jak puberťák na autobusové zastávce.

Pravda, Manowar mají své muzikantské kvality, ale nechávali je utopit v celkových aranžích alb. Proto minulé album – znovunahrání prvotiny Battle Hymns – bylo docela záslužnou činností, kde se nedalo nic pokazit, ale jen vylepšovat. A opravdu, ten tvrdý zvuk se mi líbí. S obavami se sám sebe táži, co se to na mě zase z aktuální novinky Lord of the Steel vyvalí? Už jen ten název alba! Kolikátá je to už variace na téma ocel? Alespoň, že obal alba už nezdobí anaboliky nadopovaní válečníci. Tak se obrním trpělivostí a jdu se podívat, co skrývá Thorovo kladivo.

Poctivý power metal bez zbytečné omáčky

Ano, sám obal prozradil posun od totálního kýče k účelné jednoduchosti. Od první skladby Lord of Steel jsem čekal vleklé intro, které mě má připravit na příchod války. Byl to šok, když blány reproduktorů rozvlnil svižný kytarový rif a první skladba pěkně šlape kupředu bez jediného náznaku symfonie a podobných kudrlinek. Skoro mám pocit, jako bych si pustil Motorhead. Už sám zvuk mi lahodí, bez epických výšek, hezky příjemný, skoro bych řekl až brutální. Tak co s tím udělají Manowariors? Přes veškeré obavy mi začíná být nějak dobře po těle. Kytara to od začátku tlačí pěkně kupředu. Zase mě napadají Motorhead. Sice nekomplikovaná muzika, ale zato to pěkně šlape i bez zbytečné omáčky. Born in a Grave zvolní do středního tempa. A stále se nedostavuje původně očekávaný pocit nudy. Pěkně zemitý power metal mající svoji logiku. Jako bych se vrátil v čase zpět, kdy Manowar ještě skládali normální písničky. Teď se teprve podívám na seznam skladeb a stopáž mi dává jasně najevo, že to je s tímto albem opravdu jako dřív. Deset skladeb se vejde při průměru 4,5 minuty na jednu do 45 minut.

Potvrzuje to i balada Righteous Glory. Takto se skládávaly metalové balady. Nekomplikovaně, se silnou melodií a jasným tahem na branku. Tato balada nenudí, ale příjemně se poslouchá. Další skladba zase trochu zrychlí, ale pouze do středního tempa. Jedná se o typickou zbraň Manowar – síla a melodie na jednoduchém podkladu nás nechá dotknout se oblohy (Touch The Sky). Zato Black List je pěkně temná a pomalu, ztěžka šlape, až mi běhá mráz po zádech. Zpěvu se dočkáme až po slušné době, než si nás ti ďáblové pěkně připraví. Škoda, že Expendable se tváří jako výplň do počtu. Sice neurazí, ale rozhodně nenadchne. Toto je opravdová vata.

To další El Gringo (mimochodem, složená pro stejnojmenný film) hned člověka probere. Kytarová melodie okamžitě ohlásí vstup do Mexika. Pro manowarowské vyznění hudby je to zajímavé pojetí jiného tématu. Příjemně se to poslouchá. Malá vada tkví v tom, že základ písně už jsem párkrát u Manowar slyšel. Bez zmíněné kytarové melodie by to byla další vata. Annihilation nás vrátí do světa oceli a nechá nás odpočívat ve středním tempu. Zbývá se rozloučit a to nemůžou Manowar udělat jinak, než Hail Kill and Die. Zase nijak složitá píseň a aby nenudila tak alespoň v rozumné stopáži. Naštěstí se obejde bez nekonečného outra. Prostě Hail, Kill and Die a konec.

Manowar: muzika zahraná od srdce neurazí

Možná by se zdálo, že jsem z alba Lord of Steel udělal nějakou kulturní bombu, ale není tomu tak. Jen jsem po letech příjemně překvapen, že Manowar dokážou udělat album oproštěné od nejrůznějších nesmyslů a stvořit tak počin, za který se nemusejí stydět. Ze svého image sice neubrali, ale nakonec je to dobře, alespoň víme, že to jsou stále oni a že mají muziku rádi. Hnidopichové budou sice tvrdit, že je to stále to samé. Já ovšem od takovéto kapely neočekávám, že dnes budou bořit hranice stylu. Než se zabývat nemastnými, neslanými experimenty, to radši osvědčenou klasiku a nezklamat. Toto album se dá v pohodě poslouchat třeba při jízdě autem. Potěšil mě hlavně pěkně syrový feeling. Chybí mi jen trochu větší muzikantská angažovanost některých členů, např. bicí by nemusely znít tolik staticky - nějaké drobné vyhrávky by udělaly skladby šťavnatější. Stejné platí pro kytaru. Naopak Eric Adams předvádí metalového slavíka. Jeho projev je radost poslouchat i po letech. Pro odpočinek si album rád pustím a budu si spokojeně klepat nohou o zem a až budu chtít se zaobírat složitější muzikou, určitě si najdu jiné interprety.