Noví Art of Anarchy: naléhavý „třetí Scott“ a tvrdě temná současnost

Smrtonosná past anebo zemři tvrdě? Takhle se ptám na úvod, jak asi přeložit název úvodního songu Die Hard od rockové formace Art of Anarchy, která se po 6 letech vrací se třetí (a možná) velmi klíčovou deskou jejich kariéry. Sekavé kytarové riffy, přidušený, ale do výšky hnaný vokál Jeffa Scott Sota a zběsilé tempo, které ustane jen v závěru v ponurém klávesovém outru. Novinkové album americké skupiny, která se od roku 2015 snaží přijít s tvrdou, někde alternativní, ale i přemýšlivou rock/metalovou tvorbou a nebere si v textech především sociální servítky. 

Nejdříve tu byl velmi povedený debut se Scottem Weilandem, bývalým zpěvákem kultovních grungerů Stone Temple Pilots, který se odporoučel do rockového nebe nedlouho po vydání první desky. Bratři Vottové na kytaru a bicí, excentrický kytarista Bumblefoot (ex-Guns´n´Roses) a baskytarista John Moyer (Disturbed) následně angažovali pro druhé album Scotta Stappa, bývalého zpěváka Creed. Ten s druhým albem The Madness vystřelil kapelu do širšího povědomí rockové scény, která se před začátkem Co-vidové hysterie zmítala v různých zvukových polohách. Přes nesporné hudební kvality si Scott s kapelou pro další budoucnost však moc neporozuměli – prý v tom byly i finanční neshody -, takže Bumblefoot a Vottové zkoušejí nyní „třetího Scotta" alias Jeffa Sota. Atmosféra třetího alba je přitom zcela jiná po hudební stránce. 

Hned od zmíněného otevíráku, který díky epickému intru a dramatickému patosu nabral až monstrózních sedm minut, je patrné, že třetí album je nazvučeno jinak než energický předchůdce. Syrový kytarový zvuk a naléhavý hlas Jeffa Sota strhávají pozornost skladeb směrem do nitra nejen první, ale i každé další písně, která je sama o sobě dramatem. Bumblefootovo sólo ve třetí minutě první písně překvapí svou intenzitou stejně jako následující riffové vazbení. Sólo přidá i Jon Votta, jsou k slyšení sborové hlasy celé kapely, která doplňuje Jeffovo frázování. 

Progresivní cítění, které dobře známe od předchozí destinace Bumblefoota i Sota v Sons of Apollo se tady projevuje v plné šíři. Klavírní outro tomu jen dává zapravdu. A s dalšími skladbami jen sílí pocit, že tohle už jsou zcela jiní Art of Anarchy. Druhý song Echo Your Madness sice názvem evokuje předchozí desku, a i rytmickým charakterem se jí trochu přibližuje, ale Sotův projev včetně tvrdého kytarového souboje hněte pevnou hudební lokomotivu, která se dere sociální krajinou současného světa se zarputilostí sobě vlastní. Monumentální track Vilified se zlověstným „jokerovským" obrazem začíná jako dramatická balada, která od uvedení klipu v minulém roce zůstane kreativním vrcholem této superskupiny. Psal jsem o ní v profilu skupiny, je to hudební monument, kterým byl třeba na debutu latino-emotivní doják ´Til Dust Is Gone. 

Vývoj Art of Anarchy nabral neuvěřitelných otáček a není to jen díky novému vokálu. Fandové Jeffa však mohou kvitovat, že on se neuvěřitelně posunul, a to od svých melodických rockových projektů, ale i od zmiňovaných progerů Sons of Apollo, jejich existence asi už zůstane (bohužel) uzavřena. Sugestivní riffy i melodie Art of Anarchy mu sednou, ale posluchač musí albu věnovat hodně poslechů. Musí vypnout z předsudků hledat špinavé alternativní plochy kultotvního debutu nebo čisté melodické zákoutí druhé lahůdky se Scottem Stappem. Musí přijmout v prvním plánu slyšenou tvrdost, uvnitř které se ale rozplétají lyrické souboje.  

V Bridge of Tomorrow kapela zvolňuje a nechává Jeffův vokál vystoupat do intenzivních výšek a uspokojit optimistický náboj, kterým deska (naštěstí) na mnoha místech disponuje. Jinak je víceméně ponurá s ohledem na reflexi dnešní doby. Je jisté, že co-vidová blasfemie zanechala na tvorbě třetí desky své nesmazatelné otisky.  „Kde to jsme dneska, podívej se", zpívá s bouřlivou trpkostí Jeff v další skladbě Writing on the Wall, která má daleko do stejnojmenného maidenovského kvapíku z poslední desky britské legendy.

 

Anarchy kvintet roku 2024 nezastírá, že se náš svět může přiblížit ke svému konci a že sociálně vyšinutí jedinci mohou převzít kontrolu nad společností, která se zevnitř rozvrací. Postava démonického Jokera se může zhmotnit v dalších postavách, které mohou být Dobří, Špatní i Šílení – takhle zní i devátá výpravná skladba The Good, The Bad and The Insane; westernový motiv na začátku evidentně odkazuje na starou filmovou klasiku Sergia Leoneho. 

Druhá půlka nového alba je plná právě sociálně-kulturní symboliky. Je pravda, že když se člověk zaměří na textovou náplň, může se zastihnout ve stavu, že neví, co dříve sledovat. Jeffův vokál ho drží v silném napětí a nezřídka překvapí řevnivou pasáží plnou vzteku, která hraničí s deathovými skřeky, např. v Blind Man´s Victory nebo v závěrečném anarchistickém „výkřiku" Disarray. Ten se v půli překlopí do temné sabatovské atmosféry, riffy britských klasiků nelze nepřeslechnout a posluchač má pocit, že se ztratil ve zmateném světě plném chaosu. Jen vzdálené zvony, kvílení staré ženy a….tohle je ponurý konec, kterého se snad náš svět nedočká. Nicméně postapokalyptickou tvář Art of Anarchy ukázali na své třetí nahrávce více než výstižně. Není to vizuálně fyzická destrukce, kterou vidíme navenek, ale spíše sociálně psychický úpadek, který pomalu rozvrací svět. Kéž bychom se této anarchie nedočkali! 

Art of Anarchy stvořili silnou nahrávku, která bude vnímavým jedincům dlouhou rezonovat v uších i v myslích. A je jen na mentálně silném jedinci, aby si uvědomil, že dnešní svět potřebuje záchranu, která začíná u každého z nás. Když se posluchač oprostí od předsudků minulosti, může po umělecké stránce brát tuto nahrávku jako kreativní základ pro další a slibnou budoucnost ambiciózní skupiny. Snad se se „třetím" Scottem bude kapele dařit!