Australský kytarový mág Plini se opět chystá do Prahy

Jsou kytaristé, kteří se striktně drží schematických postupů ve svém instrumentálním hávu, nechají se sice v kariéře nasávat vlivy z jiných žánrů, a případně do tvorby zařadí i hostující hudebníky, nicméně jejich šablonu poznáte okamžitě. Pouze omílají, i když umně, známá schémata a často opakují i stejná sóla, jen s jiným zabarvením. Rockových hrdinů je v tomto ranku nespočet a někteří dosáhli skutečného mistrovství, ať už třeba sami v dlouhé své kariéře (Joe Satriani, Yngwie Malmsteen) anebo v rámci soudržného kolektivu, jehož jsou nezaměnitelnou součástí (John Petrucci v Dream Theater). Pak jsou tu ti, kteří po svém mávají na scéně původní čistě akustickou tvorbou, avšak neuvažují ani o píď uhnout do tvrdšího žánru, přitahuje je spíše atmosféra, prožitková relaxace a spiritualita (Estas Tonne).

Plini Roessler-Holgate, jinak pouze krátce Plini, je původem rodák z australského Sydney, který se na světové kytarové scéně pohybuje už přes deset let. Už od svých začátků pod názvem Halcyon míchá ingredience ze všech hudebních žánrů, aniž by ztratil přehled o tom, co má převažovat; vymyká se však zároveň oběma výše popsaným kategoriím kytarových umělců. Vědomě a navýsost neoposlouchaně kombinuje oba přístupy. Esenci jeho prvního kytarového a aranžérského umu bylo možné vyposlouchat na trojici prvních minialb, z nichž poslední z nich The End of Everything vyšlo v roce 2015.

Svou plnohodnotnou prvotinu Handmade Cities, která neotřele směřovala k progresivní fúzi metalu, djentu a instrumentálních vyhrávek, vydal v roce 2016, přičemž legendární guitar hero Steve Vai o desce prohlásil, že je „budoucností kytarových instrumentálek". Plini, kterému se taktéž přezdívá „kytarový fenomén z ložnice" na kratičkém, ale výživném debutu dokázal zkomponovat originální směs pestrých progových písní s přesahem do atmosférického a instrumentálního rocku. Úvodní Electric Sunrise možná zní ze začátku jako otevíráky progrockových velikánů Spocks Beard, a sice díky akustické kytaře, ale pak se nálada písně zlomí do instrumentálních hrátek, které neustále svírají posluchače v šachu, co přijde za tón vzápětí. Ze sedmi „doma upečených" hudebních lahůdek rozhodně dále vynikne něžně hravá Every Piece Matters anebo závěrečná dramatická suita Cascade, kterou díky umným aranžím pečlivě vygradoval do nečekaně harmonických výšek se synťáky na pozadí.

Ještě, než se přiblížil co-vid, australský virtuóz vypustil do éteru v roce 2018 singly Charcoal či Salt a oddechové EP Sunhead s prožitkovým videoklipem London, nicméně na další porci skvostných skladeb pak musel svět čekat ještě další dva roky. Jeho druhé album Impulse Voices, které vyšlo na sklonku roku 2020 v plném rozmachu pandemie, je ale důkazem nesporného hráčského umu, a ještě sofistikovanějšího přístupu ke kytarové instrumentálitě.

Každý song ze zmíněné poslední desky oplývá tolika nápady, že je to až na pováženou dovtípit se, kam svérázný tvořitel chodí pro inspiraci. V písni Papillió znásilňuje a hladí struny zároveň, aby vyprodukoval svůj nezařaditelný rukopis. Navazující Perfume dělá čest svému názvu, neboť na začátku nechává posluchače provokativně (a zároveň) jemně zavnímat prvotní tóny, postupně přidá smyslné brnkání, aby vzápětí odbočil do zdánlivého disharmonického zákoutí a pak se jako by chvíli potácí v nic neříkající směsi melancholie. A my jen čekáme, kdy se to vše obrátí do oněch vyhrávek s pozitivnějším duchem, který většinou u něj převažuje. Po chvíli přijdou zajímavé beaty, na jejichž pozadí zní pompézní aranže. Ne, tohle není hudba pro normálního smrtelníka, říkal jsem si při prvním, druhém i třetím poslechu. Chvíli jazzové hájemství, tu new age anebo atmosférický postrock. Ozvou se nejen perlivé kytarové vyhrávky, ale i klávesové orgie jako ve skladbě Last Call, které by nejvíce slušelo označení progresivní artrock.

Jako hypnotická masáž s klenutými melodickými sóly na pozadí se pak jeví závěrečná osmiminutovka The Glass Bead Scene. Plini v ní střídá plynule rytmické riffování se vznešenými vybrnkávacími pasážemi, které jako by přicházely z jiného světa. Decentní perkuse a syntezátorové doteky najednou skočí do společného jamování se všemi nástroji a ozvou se i vzdálené – a pro umělce výjimečné doprovodné vokály. Progresivní kolorit celého epického songu ale stejně uzavře rockově jazzový závěr s vlivy new age.

 

Jeden by řekl, že si podobné hrátky může kytarista dovolit pouze ve studiu, ale opak je pravdou, protože Plini po pauze opět cestuje po menších klubech celého světa, kam jeho eklektická tvorba perfektně sedne. Čest pokochat se jeho originální tvorbou bude mít našinec zanedlouho. V pražské metropoli, kam si ho s doprovodnou kapelou opět pozvalo Rock Café, by měl nový svátek instrumentálního progu proběhnout v pátek 10. 3. 2023 pod záštitou agilní Obscure Promotion, Pliniho by při pražském vystoupení měli doplnit spoluhráči Jakub Zytecki, Owane a Jack Gardiner. 

Foto: Sonic Perspective, Music Radar, Wikipedie