Z garáže - recenze

Neházej tuhle desku hned do koše, chtělo by se poradit zarytým fandům souboru kreténů po prvním poslechu. Působí nesourodě a jakoby narychlo stvořená – tím připomíná především řadu Fanánkových rychlokvašek z minulosti v čele s projektem Hagen Baden, kterým si přivydělával na motorku. První část je hodně punková a pokračuje přesně tam, kde skončila poslední regulérní řadovka Lázničky. Prostřední působí poněkud rozpačitě, hlavně díky reprízované Modlitbě pro partu, zde dedikované čutálistovi Rosovi kvůli jeho kytarové spoluúčasti. Poslední obstarávají resuscitovaní Synové výčepu, vzpomínka na legendárního Sahulu i jeho tvorbu. Celkem všeho všudy dvanáct skladeb, což je proti obvyklému počtu blížícímu se dvacítce nemnoho. Nejspíše za tím povlávají dva důvody, původně totiž byla deska součástí loňského trojkompletu Superlázničky. A vzhledem k tomu, že letos Tři sestry řadovku do světa nevypouštějí, a za něco je přece třeba pít, je tohle nedochůdče ideálním řešením, co předhodit natěšeným fanouškům.

Ale pozor, nic z výše uvedeného neznamená, že … Z garáže je špatné album. Při ignorování poněkud nejasného názvu (garážovým není ani zvuk – byť se opravdu stylově nenatáčelo ve studiu, ani doba vzniku, ani tématika, takže žádné druhé Rarity se naštěstí nekonají) je to dokonce vynikající album! Skvělá – jak námětem bojujícím proti koncertním vypatlancům metajícím do hlediště i jeviště nedopité kelímky se zlatavým mokem, tak přímočarou, avšak vtíravou melodií – je hned otvíračka Neházej pivo. Po trochu slabších kouscích Zabij bobra a Nešpory přilétá nejhitovější Nádraží, baladický, vánoční opus doplněný o zpěv Supice, s úžasným melodickým i veršovaným („Do Tesca pod půllitrem leží šek, to asi přiletěl sem Ježíšek") refrénem. Dalším zapamatování hodným kouskem je rokáč Domácí pivovar, i když text v tomto případě novátorství příliš nepobral. Za rozjuchaným Španělskem, evokujícím některé starší cestovatelsko-folklórní výtvory (Mexiko, Jirka Deváté, Balkán…) nastupují Smějící se bestie, další z Fanánkových variací na téma ženského útlaku, tentokráte umně vetkané do další z povedených melodií Ronalda Seitla.

Poslední tři kusy pocházejí z tvůrčí dílny Synů výčepu, liší se proto nutně na první pohled (délkou) i poslech (atmosférou). Nejvýraznější je prostřední Zlatá II. Už proto, že závěrečné Sahulovo směska je opravdu jen jakousi nepovedenou (především nereprezentativní) bestofkou tohoto rozervance české punkové scény. A podtrhuje sice pozitivní, nicméně trošku rozpačitý celkový dojem z téhle desky nedesky. Nebo že by Fanánek opravdu zase na něco šetřil?