Schodiště vyráží Kupředu!, ale staré dobré jistoty zůstávají

„Není čas se ani sejít, tak si píšem esemesky, není čas na studio, točíme polodesky," zpívá Schodiště ve skladbě Není čas. Naštěstí to není případ této živelné a veselé partičky, jejich novinka Kupředu! je pořádnou, plnohodnotnou a poctivou deskou se vším všudy.

Nevím, zda název Kupředu!, odkazující na stejnojmennou budovatelskou píseň, nemyslí muzikanti spíše ironicky, Stále (již pětatřicet let) totiž hrají energickou, skočnou, temperamentní, ale současně lehkou a vzdušnou hudbu, plnou nápaditých melodií, silných rytmů, barevných aranží a chytlavých refrénů. Tu nápaditě propojují s hořkosladkými, ze života přesně odpozorovanými a vypointovanými texty. Myslím, že žádný fanoušek by si v případě Schodiště nepřál posun kupředu.

Novinka vychází devět let (nepočítáme-li jedno EP) po albu Roztoky, a tak tu přeci jenom jeden posun je. V textové oblasti. Pánové trochu zestárli, proto se na svět kolem sebe dívají trochu jinýma očima. Na jednu stranu zkušenějšíma, na druhou s větším nadhledem. Mají už něco za sebou, jiskra se vytrácí, dost věcí je štve, což se nebojí vyjádřit, uvědomují si ubíhající čas, nastupuje skepse, ale naděje tu pořád je. A navíc i posmutnělé texty hudba vždycky spolehlivě vytáhne.

Schodiště to rozjede hned v úvodní úderné písní Mám sto chutí. Pro kapelu lehce rozpoznatelný mix kytar, saxofonu, akordeonu, klarinetu a kláves, drive od začátku do konce, chytrý text o touze udělat něco, co se nemá či nesmí a nezaměnitelný Doktorův zpěv. Jeho charisma neotupí ani CD nosič. Ani ve velice pestrém Vyhlídkovém letu skupina nezpomalí, velký prostor dostane akordeon, jen text je poněkud syrovější a smutnější.

Titulní píseň je hitovka na první dobrou. Pochodový rytmus, punková energie, obrovské nasazení. Aktualizovaná budovatelská píseň, v níž „poručíme kytkám, kdy mají začít kvést". Snad tomu tak nikdy nebude. Jak je kapela skvěle sehraná ukazuje instrumentální začátek Dona Kichota, nadčasové skladbě se zpěvným refrénem. Trochu jemněji vyznívá Samotář, hudebně pestrá píseň, v níž je prostor pro dramatičnost i hravost. A poslouchat Linhartův klarinet je čistá radost.

Milostný akt pohledem zkušeného chlapíka přináší poetická i syrová, melodická a lehká písnička Co se stalo. Stejný chlápek a jeho názor na lásku – to je vtipná variace Máchova Máje, hořkosladká a nosným refrénem vyzdobená Díra v těle. V jemnějším, pozvolnějším tempu se ubírá další metaforická skladba Kousnul mě pes, Model 76 je pak krásná punková vypalovačka o věcech a pocitech, které zná každý čtyřicátník a výš. „Kriketový házím míček/rudý trenky, na nich flíček/nikdo džíny, všichni puky/zvracím Lipo do azbuky."

Klasický kontrast mezi skočnou, k Balkánu směřující hudbou, a vážným, posmutnělým textem, přesně vystihujícím současnou realitu, přináší vygradovaná písnička Není čas. Hutný syrový začátek, měnící se v tvrdší, temnější rock a text plný trefných metafor, to jsou Dvě nasraný kočičky. A o klidnější závěr se postará lehká, hravá countryovka Stíny. Při jejím poslechu se vám už ale zase zasteskne po pořádném šramlu, takže tlačítko repeat zmáčknete určitě ještě několikrát. Tahle nahrávka si to rozhodně zaslouží.