Schodiště stoupá nahoru, Roztoky se povedly

Je spousta skupin hrajících docela nenápadnou muziku, která ovšem při bližším poslechu rozkvete jako pořádná divizna. Žádný div, když se na jednom místě sejdou nápady, kreativita, instrumentální vyzrálost, zkušenosti a hlavně radost z hraní, nejsou potřeba žádné okázalé veletoče či čáry máry. To přesně je případ novovlného uskupení Schodiště. Je tu s námi třicet let a předloni vydalo svou dosud poslední řadovku Roztoky. Roztodivnou? Rozháranou? Roztomilou? Od každého trochu, v každém případě příjemnou a přitom postrádající jakékoliv zběsilé útoky na špičku hitparády.

Schodiště si totiž vystačí bez laciných gest. Kde se jiní nutí do velkohubých chorálů, použije silnou melodii, ve sloce nevyjímaje (rychlá, v závěru ještě rychlejší vypalovačka Nebudu). Místo složitých aranžmá umně využívá bohatého nástrojového vybavení. Jednou díky tomu do popředí vystoupí basa (přírodní ukolébavka Sázava), jindy hrají prim dechy (nástrojově propracovaná Noc). Stejně tak pestrá je kapela v poletování mezi žánry. Jemně zabrousí do ska (žertovný rokec Kaktus), nakoukne ke Keltům (Stařena nápaditě kombinující vokály s instrumentálními pasážemi) nebo si dokonce vypůjčí trošku country (závěrečná oddychovka Někdy, snad jediný kousek alba zavánějící zápachem hnijícího klišé).

Roztoky se spoustou nenápadných, ale příjemných uliček

Celek ovšem drží pěkně pohromadě, jelikož je postaven na poctivé rockové kostře s lehce punkovými vlivy a obarvený nádechem zakouřené hospody. Nikoliv samoúčelně, jak u řady pubrockových souborů vyžívajících se hlavně ve sprosťárnách často bývá, spíše rozšafně a s nadhledem. Ne náhodou nelze v úvodním nářezu Netáhnou neslyšet Pogues, byť dominantní harmonika, rychlé tempo a veselý, sarkastický text leckomu připomene spíše Tři sestry.

Jo a ty texty – Schodiště je další z kapel, u nichž se vyplatí si desku poslechnout opravdu pečlivě. Jedině tak si lze vychutnat promyšlené verše Miroslava Klímy, z poloviny lyrické (dívčím vokálem umocněný Strašák), z poloviny veselé taškařice (typu motorkářské Maha maha: „Maha, maha Yamaha, maha, maha do naha, maha, maha Kawasaki, naklopím tě, ty mě taky"). A když se Pájinka Táboříková svým zpěvem přidává i do rozvolněné legrácky Byty („Když maj holky svý byty, jsou vždycky plný intimity"), je jasné, že Schodiště prostě hraje v klidu a pohodě.

Tahle skvělá atmosféra je na Roztokách (tam někde u Jilemnice jednotlivé písničky vznikaly) nejen hodně znát, ale doslova z nich i sálá. Kapele se tak povedl solidní kousek: natočila album se skrytým silným potenciálem a dlouhou užitnou hodnotou. Prostě nenudí ani po stém poslechu.