Deep Purple na druhý pokus nadchli Moravu

Koncert Deep Purple ve Slavkově, to byla pro spoustu lidí dlouho očekávaná událost. Největší fanoušci natěšeně odpočítávali vteřiny do večera vystoupení této britské legendy, která se nesmazatelně zapsala do srdcí a uší fanoušků a do historie rockové hudby.

Avšak čtvrtého srpna ke smůle všech zúčastněných do České republiky přišla brutální sada bouřek, která donutila pořadatele nedělní vystoupení odvolat. Naštěstí však nezůstalo u úplného zrušení, ale přesunu na den pozdější, tedy na pondělní večer. V tento den už počasí přálo a koncert k podpoře nové placky So What?! proběhl tak, jak měl, nebo možná ještě lépe, než by většina zúčastněných od tak dlouho fungující kapely očekávala.

Musím říct, že u tak velkých akcí většinou nemám potřebu sledovat předkapely, obzvlášť ne, když se vybere taková, která ve výsledku zní jako pofidérní revival, přehrávající ohrané hitovky s českými texty na úrovni obecné školy. Viz. letitý hit Highway To Hell, přejmenovaný na Hákům je hej. Kapela se jmenovala tuším Zadáci a bylo mi z ní do breku. A podle reakcí kolem nejenom mně, méně vhodnou předkapelu si asi lze těžko představit.

Naštěstí jim brzy odzvonilo a pódium se pomalu a jistě chystalo pro hlavní hvězdu večera. Ta nastoupila kolem čtvrt na devět a odstartovala rockovou oslavu letitou hitovkou Highway Star, která byla tak brilantně zahraná a zazpívaná, že se člověk skoro bál, aby koncert neměl sestupnou tendenci. Ovšem chyba lávky, po celou hrací dobu si mohli diváci užívat  uvolněného rockového muzikantství a nadšení.

V poslední době se setkávám s důkazy, že rockeři jednoduše nezestárnou, ať už mluvím o osobě Alice Coopera, jehož vystoupení jsem nedávno navštívil, či právě o těchto Britech. Velmi pozitivně musím ohodnotit především výkon Iana Gillana, který i přes neoddiskutovatelný fakt, že se jeho věk blíží k sedmdesátce, neztratil nic ze svého šarmu, a hlavně, odzpíval vystoupení s naprostou jistotou! Je jedno zda mluvíme o rytmicky náročných slokách či ječených pasážích ve Space Truckin‘ či o společném jamu a „konverzaci" s kytarou Stevea Morse, který také vůbec nevypadá na to, že by měl překročit hranici šesti desetiletí na světě.

V průběhu takřka dvouhodinového vystoupení se objevovalo mnoho pasáží, které braly dech. Všichni muzikanti, stojící na pódiu, hráli jako celek, jeden velký fungující organismus. I když došlo na sólové vystoupení jednotlivých členů, nikdo si pro sebe nebral víc času, než bylo zapotřebí, a vše odsýpalo. Jak bubeník Ian Paice, tak již zmíněný kytarista Steve Morse či klávesák Don Airey předvedli, že patří ke špičce ve svém oboru. Rozhodně by se nemuseli stydět při „utkání" s o několik generací mladšími hráči, kteří dnes dávají důraz především na techniku.

Všeobecná pohoda i požitek se dostavovaly i především díky výbornému zvuku, ze kterého jsem měl stručně řečeno asi největší strach, nicméně zvukař vše vychytal na 100 %. Vše bylo krásně slyšet, aniž by jeden nástroj přeřvával ten druhý, či docházelo k nějakému kolísání v kvalitě a slyšitelnosti. Samozřejmě se hodně sázelo na staré klasiky ze sedmdesátých let, jednou se sáhlo do let osmdesátých. To když zazněla úžasná Perfect Strangers. Mezi letité kousky však dobře zapadaly i věci novější, či ty úplně nové. Jmenovitě především klipová Vincent Price a zemitá Hell to Pay. Elán a energie proudila z pódia do diváků a naopak.

Nebyl čas se nudit, jedna skladba střídala druhou, sem tam několik milých slov od Iana a mohlo se vesele frčet dál. Před koncem základní doby nemohla chybět Smoke on the Water, jejíž refrén jsem si sice zahalekal s ostatními, ale osobně bych se bez ní i obešel. Bylo ale vidět, že spousta lidí přišla jenom kvůli této skladbě, protože jinak byla většina diváků poněkud zdechlých a pokud nedrželi v ruce mobil nebo jiné natáčecí zařízení, házeli nevraživé pohledy na ostatní fanoušky, kteří si chtěli vystoupení užít trochu vášnivěji. V přídavku pak došlo na krátké basové sólo, aby bylo vidět, že ani Roger Glover nepatří mezi nějaké neumětely. Závěr pak obstaraly precizní hity Hush a Black Night.

Jak už zaznělo, z mé strany šlo o skutečně povedený koncert. Každý, kdo se ho nezúčastnil, může litovat, že přišel o pětici nestárnoucích galantních rockerů, kteří jsou schopní podávat i čtyřicet let staré kompozice s naprostou vášní i nadsázkou, že vám připadá, že je jim zase dvacet a skladby zrovna byly složeny pro nadcházející desku. Gratuluji pořadatelům a kapele děkuji, unikátní zážitek.

Autoři fotografií: Miloslav Hlaváček, Marek Slavíček