Čtvrtý den festival Rock for People 2023 přivítal britskou smetánku a vyvrcholil i bez jedné z hvězd

Závěrečný den festivalu Rock for People byl zase plný skvělých koncertů, zájmových konfliktů a slunečních paprsků. Jedinou velkou kaňkou byla absence kapely Incubus, kteří museli účast na festivalu na poslední chvíli zrušit. Jinak se vše podařilo zdárně dotáhnout do konce, včetně úchvatné show headlinerů Muse.

Odpoledne posledního dne začalo poměrně svěže, když program na Youtube Music Stage odstartovali američtí Stand Atlantic. Skočná punk rocková veselice pod vedením zpěvačky Bonnie Fraser dala spoustu energie pro náročný poslední den festivalu.

O hodinu později na tom samém místě to už byla úplně jiná vřava. Prostor byl vyklizen pro britské metalcorové mágy Bury Tomorrow a ti se s tím vůbec nepárali. Zpěvák Daniel Winter-Bates rozpohyboval publikum od samého začátku a fanoušci se předváděli jednou wall of death za druhou. Pánové mají čerstvě na kontě novou desku „The Seventh Sun”, z které zazněly například „Boltcutter” nebo „Abandon Us”. Nechyběla ani pecka „Black Flame” nebo „Choke”, ale ze starších desek se příliš nehrálo. Bury Tomorrow před dvěmi lety prošli obměnou na výrazném postu. Kytaru místo Jasona Camerona nově obsluhuje Ed Hartwell a jeho čisté vokály si vzal na starost Tom Prendergast, který obsluhuje i klávesy, což je novým prvkem kapely. Dá se říct, že odchod Camerona znamená pro Bury Tomorrow novou éru. Aktuální deska je skvělá, ale ke starším deskám, jako například „The Union of Crowns” se asi příliš vracet nebudou. Britové odehráli fantastický koncert a na jejich bezprostřední dojmy jsme se krátce po show zeptali při rozhovoru.

Podobně skvělý zážitek byl připraven na hlavní KB stagi, ačkoliv byl podstatně klidnější. Obrovské pódium si podmanily Amy Love a Georgia South, které vystupují jako Nova Twins. Alternativně rockové a rapové duo není na festivalu nováčkem. Naopak, jsou zde již potřetí a doteď jsem měl obavy, že je velké pódium při odpoledním koncertu úplně vymaže. Chyba lávky. Nestalo se tak a holky přilákaly opravdu velký dav, který se postaral i o roztomilé moshpity. Jejich tvorba je totiž založená především na dunivé baskytaře Georgie South a výborného "uštěkaného” zpěvu a rapu Amy Love. Společně mají na kontě dvě desky, loňská „Supernova” zazněla prakticky celá v čele se singly „Antagonist”, „Cleopatra” nebo „Choose Your Fighter”. Obě si hrály s různýmy kytarovými efekty a také s pozorností diváků. Nova Twins rostou před očima a díky jejich časté návštěvě na festivalu my jako fanoušci rosteme s nimi. Jsem moc zvědavý, kde budou holky za pár let po vydání další desky.

Na Youtube Music Stage se mezitím připravila další zajímavá kapela. Z Japonska přijela rocková, rapová, metalová, hardcorová…no zkrátka alternativní parta Man With A Mission. Těžko tyto chlapíky zařadit, jelikož si v jejich tvorbě zkrátka dělají, co se jim zachce. I přesto (nebo právě proto?) je jejich repertoár velmi zajímavý a na kapelu ze Země vycházejícího slunce i poměrně „normální” (bez urážky). Tedy, pokud si odmyslíte ty obří vlčí hlavy. Na MWAM jsem si brousil zuby, ale „bohužel” jsem většinu koncertu ztrávil v zákulisí s Bury Tomorrow. Snad příště.

Při neúčasti kapely Incubus proběhly změny na hlavní KB stage a z původně plánované secret show byli na hlavní pódium katapultováni indie rockoví The Hara z Velké británie. Chvíli jsem je zkusil, ale musím se přiznat, že mě tahle parta nikdy nepřišla ničím zajímavá. Nechť si je užijí jiní.

Program pozdního odpoledne mi nachystal další Sophiinu volbu. Znovu jsem uplatnil pravidlo rozděl a panuj a vyrazil nejdříve do stanu Evropy 2 na progresivně rockoví Nothing More. Hned zkraje jsem byl velmi příjemně překvapený zejména z toho, co předváděl zpěvák Jonny Hawkins. Vyzáblý a usměvavý chlapík v celotělovém body paintu po pódiu pobíhal jako blázen. Zároveň obsluhoval velmi zvláštní perkusní zařízení, kterému jsem úplně neporozumněl. Jeho vokální rozsah byl však naprosto dechberoucí a skladby „Do You Really Want It?”, „Tired of Winning” nebo „Ships in the Night” jsem si velmi užil. Hawkins disponuje velmi zajímavým hlasem a místy ze sebe vytáhl hlas jako by z hrdla vypadl Mylesi Kennedymu. Vůbec se mi nechtělo odcházet. Vůbec.

Důvodem byla opět Youtube Music Stage, kde hrál britský písničkáč Barns Courtney. K mému překvapení měl pod pódiem docela „prázdno”, ale v kotli to příjemně vřelo. Alternativní pop–rock-folkový zpěvák se svou kapelou působil velice sympaticky, za což mohl nejen přívětivý dav, ale dost možná i láhev Jacka Danielse, ke které se zpěvák rád vracel. To však nijak neovlivnilo jeho vokální výkon ani jeho hru na kytaru, i když snad poprvé za festival nebyl zvuk na tomto pódiu úplně ideální. Přišel jsem akorát včas na první hitovku „Glitter & Gold”, po které hned přiložil pod kotlem se skladbou „Fire”. Jeho hluboký vokál a houpavý folk rock vytvářel úsměvy na tvářích všech přítomných a s pomalu zapadajícím Sluncem se jednalo o velmi poetickou chvilku. Barns Courtney byl velmi rozjetý a několikrát se vydal na výlet mezi diváky, kteří ho nesli nad hlavami jako modlu. Folkový Bůh se nakonec slitovat a svým věřícím daroval rozpitou láhev Jacka. Barns Courtney byl skvělý, ale pořád se mi honilo hlavou, co asi právě provádí Jonny Hawkins?

Na hlavním pódiu se představil budoucí evropský headliner

Nedalo se nic dělat, člověk nemůže být na dvou místech zároveň. Kolem půl sedmé odpoledne to však ani nebylo zapotřebí, jelikož jediné rozumné místo, kde trávit čas bylo před hlavní KB stage. Tam začínala velmi perspektivní parta Nothing But Thieves. Tato pětice je v posledních letech skloňovaná téměř všude a rostě z ní hvězda první velikosti. Není divu, jejich melodický alternativní indie rock je plný zpěvných refrénů, zajímavých pasáží a silných momentů. Co zpěvák Conor Mason nedostal do vínku výšku fyzickou, zato co se výšek vokálů týče, té dostal až až. Kromě neuvěřitelného falzetu dokáže i zajímavě zastřený hluboký vokál. Není to však jen on, který kapelu táhne. Skvělé kytarové vyhrávky na aktuálním úspěchu kapely mají také velký podíl. Nothing But Thieves hráli z posledních dvou desek „Broken Machine” a „Moral Panic”, ale i z chystané čtvrté nahrávky „Dead Club City”, která vyjde již za necelý měsíc. Ze skladeb vypíchnu silnou „I Was Just a Kid”, srdcervoucí „Particles” nebo motivační „Overcome”. Ta odstartovala hitový závěr s další trojicí zatím nejslavnějších skladeb „Impossible”, „Is Everybody Going Crazy?” a „Amsterdam”. Nothing But Thieves nám ukradli spoustu emocí a pokud si kapela udrží formu, budou za pár let headlinovat Evropě.

Zatímco v minulých dnech bývaly slabší odpoledne, v neděli byl slabší večer před samotným vyvrcholením celé čtyřdenní akce. Na Youtube Music Stage se představil Ben Cristovao, ale po pěti minutách bylo jasné, že tady se žádné překvapení konat nebude a nechtěl jsem si zkazit dojem s fenomenálních Nothing But Thieves. Na Evropa 2 Stage jsem zkusil australské punk rockové The Chats, ale ti zápasili se špatným zvukem a vůbec, jejich špinavý garážový punk mi úplně nevoněl. Na ČT Art stage jsem chvíli poseděl s jejich pop-punkovými krajany Redhook. Tam jejich show zrovna gradovala s lehce infantilní skladbou „Bad Decisions” a i když dle programu měli ještě čtvrt hodiny, na pódium už se nevrátili.

Jednu zajímavou kapelu jsem přece jen objevil. Vůbec poprvé a až na samotný závěr celého festivalu jsem vyrazil na Conference Stage, kde jsem strávil krásnou půl hodinu s The May Revolution. Parta z Pardubic se prezentuje výborným garážovým rock’n’rollem a konečně mi zase z někoho padla brada. Pánové na festivalu hráli poprvé a stage připravená především na besedy a workshopy byla zcela zaplněná. V duchu jsem poblahopřál organizátorům festivalu, že zde mohu narazit i na tuzemské poklady, aniž bych o nich dříve slyšel.

Půl hodina musela stačit. Muse byli velkou konkurencí pro všechny. Závěr festivalu na hlavní KB stage v jejich podání jsem rozebral v samostatném článku.

Neúspěšných pokusů o nalezení zajímavých jmen bylo dnes (a vlastně za celý festival) poměrně dost, a tak jsem se rozhodl, že český festival zakončím českou kapelou s repertoárem, který je mi blízký. Koncert Tata Bojs na Evropa 2 stage mi byl přesně po chuti. Mardoša, Milan Cais a další se postarali o poslední výbornou pařbu celého ročníku a starými známými hity si naposledy podmanili unavené obecenstvo.

Tímto byl sedmadvacátý ročník festivalu Rock for People ukončený. Užili jsme si nespočet skvělých koncertů, objevili nespočet zajímavých kapel a interpretů a znovu, v mém případě již po dvanácté, jsme strávili nezapomenutelný prodloužený víkend. Největší ročník festivalu se do historie zapíše zlatým písmem a když píšu tyto řádky, už se nemůžu dočkat, s čím organizátoři přijdou příště. Klobouk dolů celé produkci. Skvělá práce, dámy a pánové.