Smashing Pumpkins jsou zpět! Nebo ne?

Nemožné se stalo skutečností. Egocentrik Billy Corgan se nakonec dokázal usmířit se zbylými členy originálních Smashing Pumpkins (no dobře, se dvěma ze tří) a pompézní oslavy třiceti let od založení jednoho z nejslavnějších seskupení devadesátých let tak mohly odstartovat. Na čekané je konečně i Praha, kam Corgan a spol. přijedou 6. června. Kromě oslav se kapela ponořila také do studia a venku je již desátá řadovka Shiny And Oh So Bright. Bude to však ono i po osmnáctileté pauze?

Kapela ve složení Corgan, Iha a Chamberlin dorazila do studia ještě s kytaristou Jeffem Schroederem, který je součástí od roku 2007. Spolu s nimi pomáhal materiál dobarvit také proslulý producent Rick Rubin, podepsaný například pod loňskou Corganovou sólovkou "Ogilala". Jak již bylo zmíněno, naposledy se taková sestava ve studiu potkala v roce 2000 při natáčení dvojalba "Machina". Následovaly jen konflikty a rozchod. Jak již Vol. 1 v názvu ukazuje, nemělo by jít o jediné dílo. Na desku se vešlo osm skladeb, pilotem byl singl Solara.

Právě po uvedení skladeb Solara a následně dalšího Silvery Sometimes (Ghosts) se dalo trochu usuzovat, jakým směrem se partička z Chicaga vydá. Ačkoliv Solara začala slibně, je to podobné jako u prvního Corganova pokusu o comeback před deseti lety. Chybí dynamika, která by píseň dokázala strhnou, jako se to dařilo na "Siamese Dreams" nebo "Mellon Collie". Chybí syrovost, s Rubinem ve studiu zvuk vymetli tak do čista, že z původních Smashing Pumpkins zbyl jen název.

Pouze při Silvery Sometimes dokážete jednoznačně odhadnout s kým máte tu čest. Úvodní bicí, kytarové sólo a zasněné klávesy. To jsou prvky, zdobící hity 1979, Tonight, Tonight nebo Perfect. Zbytek alba však čest jménu rozhodně neudělá. Travels se veze na podobné vlně, nicméně i díky mdlému textu by se hodila spíš jako strana B ke zmíněnému singlu. 

Ani pokus o určitou inovaci a držení se s trendy nevychází. Hned úvodní baladická Knights Of Malta zařazuje ženské sbory, základ místo kytar drží klávesy a refrény jsou prokládané emotivním "whoa-oh-oh", skladba je postupně budována, nicméně epické finále se nekoná. Když se snaží přitvrdit (Marchin' On / Seek And You Shall Destroy), tak zní spíš jak cover band libovolné grungeové kapely 90. let. A s návratem k truchlivoti (With Sympathy) se bohužel vrací unilost, polovičatá práce, jakoby chtěli materiál dostat ze studia v nejrychlejším termínu.

Těžko říct, co partička vlastně novým albem zamýšlela. Bylo snad splácané narychlo jen proto, aby na oslavách mohli hrát i něco nového? Je to důsledek lehce vyhaslého Ricka Rubina, jenž zbavil album jakéhokoliv oživení? Je to chyba členů, že bicí zní křehce, kytary uhlazeně a tiše a basa vlastně vůbec? Nebo je to prostě jen náhoda a Volume 2 bude lepší? Je velká škoda, že umění, které v sobě nese trojice Corgan, Iha a Chamberlin dokáže přijít jen s osmi songy, z nichž minimálně polovinu ani po pátém přehrání nepamatujete. Snad tedy aspoň naživo bude ve Foru Karlín co sledovat.