Rock for People 2019: Den třetí

Poslední den festivalu Rock for People byl opět slunečný a vše nasvědčovalo tomu, že tento ročník se skvěle vydaří i co se týče počasí. Na programu bylo opět několik velmi zajímavých a neokoukaných jmen i populárních hvězd.


Odpoledne plné talentů ovládla senzace z Mongolska


Prvním účinkujícím, kterého jsem si nenechal ujít byli britští alternativně metaloví Shvpes. Kromě chytlavých melodií a silného vokálu mě zaujal i fakt, že za mikrofonem řádí Griffin Dickinson, syn slavného Bruce Dickinsona z Iron Maiden. Přestože tento fakt možná přilákal většinu, Shvpes mají opravdu co nabídnout i po hudební stránce. Jejich tvorba je živá, působí svěže a neokoukaně. Zvuk ve stanu Evropy 2 je však příliš nepodržel a bohužel to nebylo tento den naposled. Přesto ve mě Shvpes zanechali pozitivní dojem.

Velmi silný zážitek byl k vidění hned vzápětí na KB Stagi. Pokud si myslíte, že jste už viděli všechno třikrát, zamyslete se znovu. Mongolská exotika The Hu budila pozornost hned od prvního dne po potvrzení na festival. Početná skupina přináší velmi specifický metalový zvuk v kombinaci s tradičními mongolskými folkovými nástroji a silným hrdelním vokálem, který evokuje děsivé bojové pokřiky. Nedokážu všechny nástroje pojmenovat, ale strunných nástrojů představili rovnou pět a jistá forma kytary tam určitě byla :). Do toho bubeník a perkusista na velké zdobené bubny. Kromě zpěváka Galbadrakha Tsendbaatara aka "Gala” zpívali v mnoha momentech všichni a bojové pokřiky ve skladbách „Wolf Totem” nebo „Yuve Yuve Yu” zněly skvěle. Nechci používat slovo bizardní, ale The Hu rozhodně předvedli něco, co se opravdu nevidí každý den. Jako hudební formace fungují teprve tři roky a Evropskou festivalovou sezónu si letos zkouší poprvé. Jsem zvědavý, do jaké míry to bude regulérní seriózní kapela a do jaké míry jen hudební senzace, která nepřetrvá do příštího roku. Každopádně to bylo HUstý.

Na Evropě 2 Stagi se představila další zajímavá britská kapela s ženou v čele. Mladá rocková parta Yonaka kombinuje energický pop a nekompromisní naštvaný rock’n’roll. V čele stojí drobná Theresa Jarvis, která si ovšem umí sjednat respekt a pořádně zařvat. Její pronikavý hlas doprovází ostré kytary a skladby oscilují mezi lehkým popem a dunivým rockem. Skoro bych řekl, že je to takový hudební kompromis mezi Halflives a Halestorm. Charisma zpěvačky a její taneční kreace hypnotizovaly obecenstvo celých 45 minut a díky bohu se zvuk na této stagi podstatně zlepšil. Alespoň na koncert Yonaka, jejichž hudba není pro zvukaře tak náročná. Těžko říct, jak moc se tato kapela prosadí. Nicméně i díky silnému britskému přízvuku Theresy Jarvis má kapela potenciál odlišit se od ostatních female-fronted kapel. Na tomto poli je v posledních letech opravdu hodně zajímavých talentů.


Festivalové klasiky nemohou zklamat


Kapela, která je na Rock for People a u nás obecně jako doma, to jsou britští miláčci The Subways. Ačkoliv o této divoké punk rocková trojici už není tolik slyšet jako dřív, vrátila se na festival a předvedla skvělý výkon jako ve svých nejlepších letech. The Subways je kapela, která i ve třech naprosto ovládne pódium a jsou zkrátka všude. Baskytarista Charlotte Cooper po pódiu stále běhá jako králíček duracell, Billy Lunn neztratil nic ze svého hlasového arzenálu a stále se usmívá od ucha k uchu a bubeník Josh Morgan stále ukazuje, že k dobré muzice opravdu není potřeba obří bicí souprava. Tady je svět ještě v pořádku. Kromě tradičních pecek této kapely jako „Oh Yeah”, „We Don’t Need Money to Have a Good Time”, „I'm in Love and It's Burning in My Soul” nebo „Celebrity” představili i nový song „You Kill My Cool”. Novinka zní skvěle, zkrátka jako The Subways. Jednoduchá, chytlavá a plná energie. Fakt, že The Subways si hraní u nás užívají potvrzuje i hitovka „Rock & Roll Queen”. Sloka v lámané češtině "Ty jsi slunce, ty jsi ta jediná” byla vrcholem všeho. Je skvělé, že kapela pořád funguje takto organicky i po tom, co se Billy Lunn a Charlotte Cooper rozešli. Rock’n’roll léčí všechny bolístky, no ne?

Moji předposlední návštěvu Youtube Music Stage zapříčinila česká metalová parta Cocotte Minute. Ať máte na Zellera názor jakýkoliv, jeho kapela patří mezi to nejlepší, co česká metalová scéna nabízí. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že metal v češtině nemůže být kvalitní. No a potom jsem poznal Cocotte Minute a The Switch. Zeller si z koncertu udělal vlastní freakshow, když vylezl na hlavní nosný stožár stanu a zaměstnal celou svou crew a techniky, aby nahoře vůbec mohl něco odzpívat. Šňůře mikrofonu se jeho kousek příliš nelíbil. Když se potom vydal na "plavbu” na obří nafukovací kačeně bylo jasné, že si chce koncert užít po svém. Když se dost vydováděl, s kapelou představili skladby „Bratře nedovol”, „Bordel”, „Bastard”, „Srdce” nebo „Tanči”. Vůbec cokoliv z desky „!Rituál, kmen a srdce a kmen!” je naprostá bomba a ať už máte rádi pojmenování nu metal nebo ne, jejich výrazná basa, řezavé kytary a zastřený vokál nepřestává bavit. 

U češtiny zůstaneme, i když v lehce jiné formě. Koncert taneční, pěvecké a striptérské skupiny z Prahy 5 - Smíchova je těžké odmítnout. Mig 21 se na festivalu předvedli opět ve skvělé formě a s nutnou dávkou nadsázky a sebekritiky. Kapela byla ochuzena o trubku v podání Pavla Hrdličky, který byl v zahraničí a jeho místo dočasně obsadil Petr Kužvart z Chinaski. Pánové si podmanili dav prakticky okamžitě a se svým repertoárem roztančili celý areál. Ať už to byly hity „Malotraktorem”, „Kalhotky si sundej”, „Chci ti říct” nebo „Snadné je žít”. Díky Jiřímu Macháčkovi a jeho mexickým vlnám si spoustu lidí udělalo v davu nové kamarády a možná i našli nového partnera. Atmosféra koncertu byla zkrátka upřímná, kamarádská a bezstarostná. Mig 21 představili i novou skladbu „Hurá”, kterou budete možná brzy poslouchat v rádiích. Při populárních skladbách „Tančím” nebo „Slepic Pírka” člověk žasne, jaká bizardní a podivná slovní spojení se mohou objevit v komerční skladbě. Zpěvák Jiří Macháček koncertem důstojně oslavil jak 25 let festivalu, tak i své narozeniny a spolu s celým publikem si zazpíval všechno nejlepší. Kapelu Mig 21 je potřeba brát trochu s nadhledem, ale to nebrání tomu, aby je miloval celý národ.


Podvečer hudebních ochutnávek


Stan Evropy 2 bylo posléze místem pro všechny někdejší fanoušky rockerů My Chemical Romance. Vystupoval tam totiž jejich kytarista Frank Iero se svou kapelou The Future Violents. Punk rocková vřava však bohužel nepřilákala příliš mnoho příznivců a tento koncert více než cokoliv jiného absolutně ztroskotal na katastrofálním ozvučení. V ohlušujícím punkovém bordelu nebylo slyšet prakticky nic a nejen mě tento útok na ušní bubínky vyhnal pryč už po dvou skladbách. 

Letmo jsem se naposledy na moment zastavil u Youtube Music Stage, kde se představilo popové duo Missio. Doteď vlastně nevím, co si o jejich koncertu myslet. Jejich pop je těžce závislý na syntetizérech a opravdu živé hudby jsem tam moc nenašel. Zpěv Matthewa Brue byl sice hypnotizující, ale celkový hudební projev byl velmi chaotický a myslím, že jsem na něco takového byl až příliš střízlivý.

Mnohem zajímavější, dospělejší a hlavně srozumitelnější předvedli Manic Street Preachers na hlavní KB Stage. Kapela si sama ze sebe trochu střílí a předesílá, že opravdu pochází z devadesátých let, aby náhodou nedošlo k nějakému nedorozumnění. Na pódium se dostavili s lehkým zpožděním kvůli technickým problémům, které se jim v úvodu koncertu nevyhnuly opakovaně. Pak však předvedli skvělou show plnou precizních kytar, výborného zpěvu a bezchybného zvuku. Zpěvák James Dean Bradfield je opravdu frontman na správném místě a nejen že umí skvěle zpívat (což se od zpěváka tak nějak očekává), zvládá bravurně a tak nějak bezděčně i hru na kytaru. Když hned zkraje vytáhli nejvýznamnější hit „Motorcycle Emptiness”, se slastně kvílící kytarou jsme se rázem dostali téměř 30 let do minulosti. 

Další vynikající skladby „Your Love Alone Is Not Enough”, „If You Tolerate This Your Children Will Be Next”, „You Stole the Sun from My Heart” nebo akusticky provedená „Ocean Spray” nás všechny rozněžnely a sáhly hluboko do srdce. Přestože Manic Street Preachers nepatřili mezi ty největší superhvězdy minulého tisíciletí, úspěch zaznamenali hned první deskou „Generation Terrorists” a dodnes na poli alternativního rocku patří mezi ty nejvýraznější uskupení. Měl jsem trochu obavy, že koncert bude utahaný a únavný, vzhledem k charakteru jejich písní. Samozřejmě jsem nebyl daleko od pravdy, jejich skladby jsou těžkomyslné a často sklíčené, avšak díky vynikajícímu provedení a elánu ze strany kapely jsme si všichni užili příjemnou houpavou rockovou show.


Kytara: Řekne víc než tisíc slov


Přišel čas dát sbohem i stanu Evropy 2, který během festivalu hostil nespočet skvělých koncertů. Poslední zajímavé vystoupení (Panjabi MC promine) bylo v podání irské prog-rockové party God Is An Astronaut. Už od samotného potvrzení kapely jsem byl zvědavý, jak čistě instrumentální skupina zapadne do programu a charakteru festivalu Rock for People. Přece jen, tady si nezaskáčete na chytlavé refrény, nezakřičíte si své oblíbené texty a na nějaký mosh pit to taky není. Pódium bylo zahalené do naprosté tmy a členové kapely na něj přišly jako by mimochodem. Žádný bujarý pískot (potlesk samozřejmě byl), žádné hecování, žádné opičiny, byť ani představení kapely. Světelný doprovod byl v klidnějších pasážích velmi decentní a zkrátka celkový feeling koncertu byl záměrně temný a depresivní. Stejně jako jejich muzika. God Is An Astronaut a jejich "vesmírný rock” je inspirovaný těmi nejsmutnějšími a nejtragičtějšími aspekty života. Dvojčata Niels a Torsten Kinsellovi svůj zármutek vkládají do kytarových strun, nikoliv do textu. 

Během koncertu Niels několikrát krátce promluvil k divákům, jinak byli všichni potopeni ve vlastních myšlenkách s naprosto vážnou tváří. Uvedli skladby „Forever Lost”, „Helios | Erebus”, „Suicide by Star” a patrně nejpopulárnější kousek „All Is Violent, All Is Bright”. Kombinace piána od Roberta Murphyho, klidných kytarových vyhrávek často bez bubeníka Lloyda Hanneyho a elektrizujících kytarových výbuchů, vyvolaly v každém vlastní emoce a pocity. Spoustu lidí mělo zavřené oči a nechali se unášet jen ve své fantazii. I proto je "Space rock” poměrně dobrým označením pro tuto nesmírně progresivní partu. Dále bych chtěl vyzdvihnout další skladby „The End of the Beginning”, „Age of the Fifth Sun” a nejnovější „Epitaph”, která zachycuje psychické rozpoložení dvojčat po smrti jejich sedmiletého synovce. God Is An Astronaut pro hrstku příznivců připravili rozmanitou paletu pocitů a jak náhle přišli, tak rychle i zmizeli. Byla to velkolepá show bez velkolepých gest a slávy. S God Is An Astrounaut připravujeme i rozsáhlý rozhovor. Máte se na co těšit.

No a úplným velkolepým závěrem byl koncert dnešního headlinera Franz Ferdinand na hlavní KB Stage. Reportáž jsme připravili v samostatném článku.

Koncertem Franz Ferdinand pro mě pětadvacátý ročník skončil. Můžu srovnávat s osmi uplynulými ročníky a s klidným svědomím prohlásím rok 2019 za jeden z nejlepších. Výborné kapely, plno zajímavých a nových talentů (za tohle opravdu palec nahoru), skvělé výkony většiny a tradičně pohodová atmosféra. Kromě toho se pořadatelé překonali v nabídce jídla a pití a také co se doprovodného programu týče. Co bylo na Rock for People špatně? To, co každý předchozí rok. Nedostatečná úroveň "bydlení”. Je to velká škoda, že se to zdůrazňuje a mluví se o tom po každém ročníku, přesto se to bohužel nelepší. Málo sociálních zařízení, málo vody (zejména v takovém počasí, které panovalo letos), dlouhé fronty, přeplněné kempy a tak podobně. Dokážu pochopit, že není jednoduché odhadnout kapacity těchto služeb, ale na druhou stranu se výčitky tohoto typu objevují rok co rok a zlepšení není vidět. Tak třeba příště?


Autoři fotografií: Petr Klapper

GALERIE

Související obsah:

» Rock for People 2019: Den první   (David Malý, 09. 07. 2019)
» Rock for People 2019: Den druhý   (David Malý, 10. 07. 2019)
» Bring Me the Horizon na festivalu Rock for People   (David Malý, 09. 07. 2019)
» In Flames na festivalu Rock for People   (David Malý, 10. 07. 2019)
» Franz Ferdinand na festivalu Rock for People   (David Malý, 11. 07. 2019)
» Infected Rain: V naší komunitě na rozdílech nezáleží   (David Malý, 09. 07. 2019)


ZADEJTE KOMENTÁŘ



HUDEBNÍ ZPRÁVY
WWW Neurobeat zahrají na náplavce před nákladní lodí Altenburg 1964
19.09.

WWW Neurobeat zahrají na náplavce před nákladní lodí Altenburg 1964

WWW Neurobeat si po delší odmlce připravili samostatný koncert. Zahrají 26. září v Holešovicích na náplavce před dočasně...


Martin Geišberg predstavuje svoju novinku, Na Modrej Planéte, v tanečnejšom duchu
19.09.

Martin Geišberg predstavuje svoju novinku, Na Modrej Planéte, v tanečnejšom duchu

Známy slovenský dramaturg, režisér, pesničkár Martin Geišberg prichádza spoločne s inštrumentalistom Danielom...


Měchpijádu v Měcholupech ukončil rockový koncert
19.09.

Měchpijádu v Měcholupech ukončil rockový koncert

Tradiční sportovně zábavný den bývá v Měcholupech u Nepomuka zakončený rockovou tečkou. Nejinak tomu bylo i 14. září...


Lindsey Stirling zamíří pomocí virtuální reality do Universa
19.09.

Lindsey Stirling zamíří pomocí virtuální reality do Universa

Lindsey Stirling, americká houslistka, zpěvačka, tanečnice a skladatelka v jedné osobě, se po dvou letech...


Ofenbach přivezou do Roxy pozitivní energii
18.09.

Ofenbach přivezou do Roxy pozitivní energii

Francouzské hudební duo Dorian Lo a César de Rummel, které zná celý taneční svět jako Ofenbach, se vrací...


» zobrazit více...


RECENZE
PRÁVĚ VYŠLO
The Secret
30.08.

The Secret

» Parsons Alan

Patnáct let od alba A Valid Path přichází britský skladatel, hudebník a producent Alan Parsons s novou,...

PODPORUJEME NADĚJNÉ KAPELY



Víme, jak je těžké pro mladé ale zatím neznámé kapely prorazit do médií a tím získat nové fanoušky.


» Podporujeme nadějné kapely

» Zadání profilu interpreta

Hudební knihovna - NEWSLETTER

Chcete dostávat do vaší emailové schránky aktuální informace ze světa hudby? Přihlašte se k odběru newsletteru. Odběr můžete kdykoliv zrušit.

Přihlásit k odběru newsletteru