Klus je kluk jak lusk a Hlavní uzávěr splínu vážně kus

Tenhle panáček už na svém debutu Cesta do záhu(d)by prokázal, že si tyká s českým jazykem i se slušnou, zapamatovatelnou melodií. Protože to uměl rozbalit na koncertech a dohromady zase zabalit do líbivého obalu romantického písničkáře, úspěch na sebe nenechal dlouho čekat.
S ročním odstupem je tu tedy druhá deska. Na Hlavním uzávěru splínu Klus své ambice posouvá ze sladkého, zábavného hošana na nahořklého společenského komentátora.

Tomáš Klus disponuje poměrně slušnou výbavou. Tedy alespoň co lze s odstupem soudit. Má líbivý kukuč, naprosto otevřené a dobrácké vystupování, verše prodchnuté spoustou metafor, hříček a narážek mu rostou pod rukama jako arabský mrakodrap, dokáže improvizovat a také (mimochodem) složit pěknou písničku.
Tohle všechno už dokázal využít (a prodat) na svém premiérovém kotouči Cesta do záhu(d)by, a tak bylo zajímavé odhadovat, jakou cestou se vydá na dvojce Hlavní uzávěr splínu. Zdali bude pokračovat po dálnici bezstarostných, romantických (byť umně spletených) kýčů vedoucí pohodlnou rovinou nebo sjede a hodí blinkr na klikatou a hrbolatou silnici angažovaného komentátora, po které ovšem může vystoupat do nebetyčných výšek. Zdá se, že Klus váhá a rozmýšlí se, jestli znamení změny směru jízdy zmáčknout…

Klus bavič, srdcoborec plus criticus publicus

Je totiž docela rozdíl stvořit rozvernou veršovánku typu LeHomoLe (v níž parafrázuje Forresta Gumpa, závidí lásku Brabcové s Jílkem, chce přejít na druhý břeh, aby nakonec zůstal u maminky), hořký milostný duet s Danou Markovou o porozchodové koco-vině Nenávratná anebo sociálně-kritickou generační zpověď Psáno u zpráv.
V prvních dvou případech se mu to daří více než obstojně, je vidět (slyšet), že v tomhle rybníku je opravdu doma. V moři společensko-angažované tvorby si ovšem občas pěkně lokne a pak sebou plácá a mrská se, aby tempo opět zklidnil. Neznamená to nutně, že se Karel Kryl, ke kterému se třinecký rodák obrací jako ke svému vzoru, zrovna obrací v hrobě, nicméně pokud by mohl, jistě by svého žáčka občas švihnul proutkem přes prsty.

I když je Kluse za jeho obdivuhodnou odvahu třeba pochválit, nelze ignorovat častý rytmický nesoulad („jsem komorník v tvém předpokoji slasti, sborník citátů a citů bez tvé účasti"), používání skutečně odstrašujících slov („odteďkon"), nedokonalé rýmy („akademická půda až na půdu, místy je komická a místy dělá bubu") a dokonce v případě nouze výpomoc slovenštinou či ostravštinou („pak opustím taky svou milou zemi, čo zabůdla, že mala Kryla").

Tomáši, otvírej vrátka

Na druhou stranu těchto nedostatků není tolik, aby zásadně devalvovaly úroveň alba. Hlavní uzávěr splínu je dost dobře poslouchatelné, rozmanité, svižné, zábavné a – nutící k přemýšlení. (Což se v současné hudební produkci úplně o každé desce říci nedá.) Klus v žádném případě (ještě) není nový Nohavica, natož Kryl, ale potenciál, aby se jim jednou aspoň trochu přiblížil, v sobě má.
Dokazuje to ve dvou ze zlatých hřebů alba, hned v úvodním Neklidu, syrovém, krvavém milostném dramatu z klidové zóny Prahy („když z těla vyprchá život stydne, když z těla vyprchá život, je klidné") a v Přičichnutí alergikově, neveselé, až brutální satiře hříchů české současnosti, v niž se nebojí vzít si do pera velikány T. G. M. a (již zmiňovaného) Karla Kryla („tak mi doktoři pouštějí žilou, infekce ve mně však už pokročila").

Šestnáct skladeb Hlavního uzávěru splínu (z nichž závěrečné tři jsou bonusy napsané již dříve pro film Anglické jahody) tvoří poměrně vyrovnanou kolekci, na čemž se podílí i vyvážený podíl skladeb s pouhým kytarovým doprovodem (Klus s Jiřím Kučerovským) a těch s bohatšími, orchestrálními aranžmá.
Negativně a divně z ní vyčnívá pouze Sentiment za tři body, neskutečný táborový cajdák, který od totálního propadu zachraňuje pouze finální (autoparodující) minidialog rozjívených pěvců („Běžte domů. – No jó, dyť už jdem´!") a úplně poslední rádiový popíčkový hit Navěky, zbytečně patetický („navěky věků buď můj") a ukvílený, navíc zcela degradovaný nevýrazným a ztraceným Markem Ztraceným a krajně (nevz)rušivou Anetou Langerovou.

VyhodPocení potenciálu Klusova

I když tahle recenze asi nevyznívá příliš pochvalně, opak je pravdou. Snaží se jen upozornit na některé (většinou zbytečné) chybky, které brání udělit albu plný počet bodů. Klus opravdu patří k velkým nadějím českého písničkářství, a pokud se mu podaří udržet převysoce posazenou laťku s pestrou kombinací kritických, milostných a veselých skladeb, můžeme se od něj těšit na (když už ne velké, tak minimálně za-jímavé) věci.