Je libo Racka? Klus ho porcuje jako tučné kuře

Tomáš Klus se svými dvěma dlouhohrajícími počiny Cesta do záhu(d)by a Hlavní uzávěr splínu zařadil mezi tuzemskou písničkářskou špičku. Zaujal inteligentními, propracovanými texty, zábavnými aranžemi, zpěvnými melodiemi a hlavně nefalšovanou upřímností a radostí z hraní. Kam se mladý, talentovaný kytarista, skladatel a zpěvák posunul na řadové trojce Racek?  

Na debutu Cesta do záhu(d)by jsme Kluse vnímali jako zpívajícího nadšence s citem pro hrátky s českým jazykem a schopností hravě předat emocemi nabitý příběh. V Hlavním uzávěru splínu dospěl, nabídl náročnější témata a hlavně se mu zalíbila chuť společenské kritiky.  

Klus moralista, Klus milostník  

Na Rackovi se pokouší nabídnout už vyloženě velká témata. Rozjuchaní Dobrý mrav(enci) s krásným refrénem vynikajícím způsobem desku rozjíždějí. Jejich moralizující, kritický tón však působí nicotně v porovnání s následujícím drsným pokusem o protest song  Pánubohudooken. Klus v něm křečovitě, v lehkém ostravském dialektu zpívá „Pane bože za co trestáš tento prostý lid, za co pane bože za co nechal´s nás napálit?" V politice se tomu říká populismus, v umění naivita. A nezmění to ani rádoby odvážné verše, ani spousta silných odkazů. A hlavně – chybí upřímnost, lehkost a nadhled.  

Druhá Klusova poloha je milostná. Do ní se řadí cynická Sibyla nebo baladický Soběc, ovšem tentokráte do nich autor nedokáže přenést onu naléhavost a touhu, jak se mu to povedlo třeba v Neklidu z Hlavního uzávěru splínu. Přitom love songy byly donedávna jeho nejsilnější stránkou.

 

Klus Racek, Klus veršotepec  

Když už má člověk pocit, že nic horšího nemůže přijít, musí (doslova) přetrpět kvarteto rozvleklých, navzájem podobných skladeb inspirovaných Rackem A. P. Čechova. Žádná z nich sice nepostrádá hutný text plný lyrických přirovnání, ovšem za cenu nesrozumitelnosti a hlavně nezáživnosti. Celkový rozpačitý dojem z desky nemůže zachránit ani závěrečný vánoční popík Ledaco, spíše však nudná kytarovka než sborová oslava konce roku.  

Racek je tak celkově opět trochu temnější než jeho předchůdce. Přestože řada písní (a to i navzdory domácímu nahrávání) disponuje poměrně pestrým aranžmá (složeným ze sborů, hřebenu či zvuků hospody), původní hravost zdobící Kluse se bezútěšně vytrácí. Nepřispívá k tomu ani řada (doslova hloupých či drhnoucích) rýmů typu „štrůdl/gůgl" nebo „Nejsem než maso a pár kostí/podivné nic co nosí kostým", které by se daly odpustit na debutu. Na druhou stranu je Kluse třeba pochválit za využívání neobvyklých libozvučných slov jako flagelant či nimrod a za opravdu parádní verše jako „Třeba se dějí zázraky/Ne, prosím, nesmějte se mi/Já dobře znám vaše rozpaky/Skryté pod cizími tvářemi".

 

Klus ve finále  

Tomáš Klus se na Rackovi pokusil rozhodně vystoupit ze škatulky sice zábavného, ale už poněkud odhadnutelného barda – to je nutné mu připsat jako veliké, ve finále však bezvýznamné plus. Mínusů nacházíme totiž celý zástup: od prvoplánovitosti  přes nezvládnuté náměty až po puberťácké rýmy. Ošizená stopáž, kterou po odečtení nepovedeného intra (Teplota vody) a outra (Děkujeme za pozornost), dvou málo směšných, jakoby na poslední chvíli vklíněných minutových legrácek (Okoloběhu a Textovka v hudbě) a již zmiňované ruské čtyřky tvoří pouhopouhých sedm písní, to jen plně podtrhuje.