Album Intacto, jako nedotknutelná součást temné vášně XIII. století

Když se řekne XIII. století, mnohým je hned jasné, že řeč nebude o dějepisu, ale že téma hovoru se váže k hudbě, tedy konkrétně k jedné velmi specifické škatuli zvané gothic rock. Nicméně i s dějepisem lze mít co do činění, protože skupina XIII. století už píše hudební historii neuvěřitelných 25 let. Po delší pauze tak bylo vhodné zapsat do časové osy další milník. Album Intacto se takovým milníkem stává při čtvrtstoletých narozeninách kapely. 



Poslední studiová deska XIII. století Dogma vyšla už před sedmi lety a tak dílo Intacto jistě vzbuzuje velká očekávání. Věrní fans přece chtějí svoji dávku melancholie a posilu pro tvora ztrácejícího se v humbuku nelítostného světa. Nedá se však předpokládat, že by je hlavní mozek uskupení, Petr Štěpán, nechal ve štychu. Svými texty opět promlouvá mnohým z duše a otevírá temná zákoutí existencionálních vazeb mezi jedinci a jejich okolím. 

V oněch časech, kde vlkodlaci vyjí touhou a havrani brázdí oblohu

Vlkodlak, kterého už známe z minula, na nás až komiksově cení zuby z obalu a váže tak dílo Intacto k předešlé tvorbě skupiny. Pravda je, že svou výraznou melodičností a jakousi astrálností svoje předchůdce až překonává. Chytlavost melodií by XIII. století mohla závidět lecjaká popová hvězda. Proto ani např. Černá věž nevyznívá tak černě, čemuž prospívají hlavně melancholické klávesové plochy. Klávesistka Kateřina Kameníková jich rozsévá měrou vrchovatou, ale neutápí písně v marastu temnot nýbrž každému songu dává spíše vlny pro snadnější plutí. V Havranovi však její iniciativu převezme trochu nezvykle akustická kytara.



Ačkoliv se témata skladeb věnují především tradičním schématům takřka od kapely očekávaných, je ještě další tvář, která se na albu Intacto projevuje. Je to to, co XIII. Století vyjímá ze souboru podobných jiných kapel. Její základy jsou totiž v punkové minulosti a takové zrnko punkové syrovosti je pro tvorbu skupiny též příznačné. Na Intactu přes veškerou chytlavost ostatních písní ční Nebe nad Berlínem. Z temných zákoutí pohnutek melancholie přenese posluchače do problematiky přesahující rámec pouze unikátních osudů, ale poukazuje v obrazu berlínské zdi na jakousi jizvu rozvrácenosti nejen mnohých jedinců, ale i větších společenstev. Je syrově působivá nejen textem, ale i hudbou.

XIII.století se punku nevzdává

Avšak do temnoty se vrátíme přímo po hlavě a to v Horror Monsters, kde ještě více indikujeme punkové souvislosti. Že by snad pocta The Misfits? Závěr alba ovšem jakoby nechtěl nechat nic náhodě a zatáhne oblohu tmavě šedými mraky. Nocturama nastolí tempo z první půlky a na klávesovém melodickém záhladu pochoduje vstříc nelítostným osudům: ,,...jediné, co můžu dodat, jak stýská se mi po mrtvých." A výhled do budoucna jakoby neměl být růžový. ,,Svět je plný slz a bolestí, ztrácí se z něj cesty ke štěstí." Tak praví poslední V slzách příštích dnů doprovázená kavírem.



Album Intacto je po letech tou pravou vodou pro jistou skupinu fans. Jistě jim vlije živou krev do žil. Rozdává plná vědra žádaných nálad a to na poměry skupiny celkem svěžím způsobem. Z širšího hudebního pohledu však rozměr hudby na Intactu nepůsobí kdovíjak současně. Nahrávka naopak trochu připomíná vyvřelinu z jakéhosi hudebního světa dávných dob. Chytlavost jednoduchých melodií hraničí až s podbízivostí. Že ke každému specifickému hudebnímu stylu často patří nějaká dávka kýče, je nad míru jasné, ale užití velmi laciných triků, jako krákání havrana, či hřmění bouřky už dnes působí opravdu úsměvně. To jsou však atributy, které vyhraněný svět gothic rocku bude jen těžko řešit. Deska Intacto do něj bezesporu zapadne, jako další součást temné mozaiky.