Vladimír Mišík: Koncertování mě pořád baví

Neposlouchám. Dokonce ani v případě téhle reedice jsem zatím neměl čas. Dělal jsem asi dvacet rozhovorů, do toho jsem měl koncerty, takže když jsem z vydavatelství dostal to CD, jen jsem si ho přinesl domů. Ale rozhodně se na něj chystám, zajímá mě porovnat si ten zvuk s tím jak si ho pamatuji. Protože gramofon už dávno nemám.

To je také moc dobře. Aspoň má Supraphon co prodávat (smích). Mně se ten tradiční zvuk vždycky líbil víc, je takový "měkčí” než ten digitální. S kapelou se také pořád snažíme natáčet do pásu, i poslední desku Ztracený podzim jsme tak točili. Ne, že bychom byli tak staromilní, ale právě kvůli tomu zvuku

Na zadní straně měl být původně sleevenote od Jiřího Černého. Ten se pak ale nějak dostal do nemilosti, a tak to vyšlo bez něj. A některé původní návrhy rovnou skončily v trezoru. Je dobře, že když Supraphon připomíná reedicemi ta původní vydání, že i na tyhle věci nezapomíná. Výborné jsou i remasteringy, i když zrovna tahle deska byla obdivuhodně dobře nahraná už tehdy. Každý to štěstí neměl. Také i když byla ta originální matrice dělaná na určitý počet kusů, aby se ušetřilo, vylisovalo se toho tehdy často více. Kvalita těch dalších kusů pak byla pochopitelně nižší.

Samozřejmě, že bylo pořád něco. Všechno se muselo dávat ke kontrole, měli jsme například schválený koncertní program, pořadí skladeb, od kterého jsme se správně nesměli odchýlit. Když jsme si ale usmysleli, že třeba zahrajeme novou pecku, tak jsme ji prostě zahráli. Kašlali jsme na to... což potom vedlo i k tomu zákazu. Faktem je, že si mnozí skladbu Stříhali dohola malého chlapečku potom vykládali jako pocit malého človíčka, který se ocitl v neúprosném prostředí, což přesně odpovídalo té době. Veškeré veselí se odehrávalo s myšlenkou, že je všude kolem spousta udavačů. Už jsem to někde přirovnával k tomu, že tehdejší doba byla podobná, jako když se někdo narodí do pracovního tábora. Který je obehnán plotem, a ze kterého když chce utéct, tak ho mohou beztrestně zastřelit. Když neměl někdo razítko, že někde pracuje, mohli ho klidně zavřít.

Chechtal jsem se už u pracovní verze. Pak už jsme jen drobně upravovali použitou hudbu, nějaké další zásahy vůbec nebyly potřeba. Tu premiérovou projekci v kině Oko jsem si vyloženě užil, a pozval jsem tam i svoje znovunalezené americké bráchy, takže pocit jsem z toho měl skvělý. Bylo to určitým způsobem dojemné - ve filmu se všichni dozvědí, jak to vlastně s mým tátou a s nimi je.

To byla roztomilá fabulace, proč ne? Byl to dobrý nápad, jak se vyhnout v podobných filmech obvyklým 'mluvícím hlavám'. Zároveň to doplnilo tu zvláštní atmosféru - Jitka Němcová mluvila o inspiraci Chagallovými obrazy. Pojetí "neseriózního” dokumentu mě nadchlo.