V případě VlčkoviceFestu platí, že kdo jednou okusí, ten se musí vracet

VlčkoviceFest je vyhlášený přátelskou a vstřícnou atmosférou, originálním multižánrovým programem, který potěší milovníky hudby, filmu i divadla, ochotnými, milými a věčně usměvavými dobrovolníky, krásným prostředím vlčkovického statku, rodinným zaměřením, domácí stravou, řadou doprovodných akcí a benefičním rozměrem.

Nejinak tomu bylo o víkendu 10. - 12. července, kdy se v malé obci u Votic uskutečnil 16. ročník festivalu. I když jeho přípravy výrazně ovlivnila pandemie, na výsledku to znát nebylo. Program běžel plynule a nebýt potížistů (samozřejmě v dobrém) jako Vasilův Rubáš nebo vypsaná fiXa, i podle časového harmonogramu. Některé koncerty probíhaly v obrovské stodole zvané Ovčín, další v postaveném Šapitó. Útulné prostory. Statek Vlčkovice je rozlehlý, takže své místo zde našlo i kino či výstavní prostor.

Že slovíčko multižánrový není jen marketingovým lákadlem, dokazuje následující výčet zastoupených stylů. Punk (Znouzetnost), syrový undergroundový rock (Jiříkovo vidění), polka –punk (Šoulet), funk, jazz a swing (Magnum Jazz Bigband), východní reggae (Vasilův Rubáš), hardcore (Slut), folk-rock (Inženýr Vladimír), rap (Gondor Flames), melodický rock (Živé kvety), tvrdý rock (Vypsaná fixa), folklor-pop (Vesna), ska-punk (Vysoké napětí), experimentální elektronika (Něco něco), alternativní folk (Člověk krve), šanson (Saša Niklíčková), psychedelicpunkfolkrock (Původní Bureš). A komu by to nestačilo, na Chilliout scéně vyhrával do rána Spiritual Soundsystem.

Ale pěkně od začátku. Rychle postavit stan, ale vzhledem ke zrušeným červnovým festivalům jsem nějak vyšel ze cviku, takže vystoupení písničkáře Člověk krve jsem nestihl. Šoulet v Ovčíně pobavil temperamentní směsicí punku a dechovky a díky bohatému nástrojovému obsazení, v němž nechyběla tuba, housle, hoboj či fagot, jejich hudba zněla velice pestře. Zpět do Šapitó, kde Původní Bureš představil i několik písní z alba, které by mělo vyjít ještě letos.

Znouzectnost tentokrát vsadila na své největší hity, ze zatím poslední desky Beat simplicitas zahráli jen Jedeme v autě. Plzeňští chlapci si koncert náramně užívali, hráli s velkým nasazením, o Caineho promenádě se mluvilo ještě v sobotu a na poslední dvě skladby Bylo nebylo a Hoří (Hasiči) už pogoval či alespoň poskakoval celý Ovčín.

Bigbandy mám zafixované jako sešlosti starších pánů, kteří hrají sice technicky dokonale, ale trochu studeně. Na Magnum Jazz Bigband jsem však zíral s otevřenou pusou. Energická show mladých muzikantů, mohutná vlna pozitivní energie, krásná a parádně zahraná swingová, jazzová a soulová hudba, rtuťovitý kapelník Slávek Glaser a charismatičtí zpěváci Michaela Jonczy a Otto Weiss. Dokonalá záležitost.

Vasilův Rubáš miluje Vlčkovice a Vlčkovice milují Vasilův Rubáš. Nebyli zde poprvé, s mnohými návštěvníky se znali osobně, přátelská atmosféra byla všudypřítomná. Od úvodní písně Zamrká až po závěrečný Hasiací prístroj řádili Vasil, střídající harmoniku a kytaru, a Rubáš (djembe) na pódiu a posluchači řádili díky nakažlivé atmosféře s nimi. Nespočet přídavků, nikdo se nechtěl loučit, a tak z vyhrazené hodiny bylo téměř devadesát minut oboustranné radosti. O závěr pátečního večera se postarali tři mladí rappeři z Gondor Flames Labelu, koho nebaví hip-hop, mohl venku sledovat staré černobílé grotesky.

Do sobotního rána přivítal návštěvníky poměrně silný déšť, ale nikomu to příliš nevadilo, neboť veškerá produkce se odehrávala pod střechou, pod ní byla i kavárna, čajovna či další občerstvení. Naopak, děti v holínkách si déšť užívaly, skákaly do bahna a stavěly malé přehrady. Také přátelští psi měli evidentně radost. Odpoledne se ale vyjasnilo, za mraky se objevilo sluníčko a počasí navázalo na páteční pohodu.

Sobotní program zahajovalo loutkové divadlo Buchty a loutky, které nejen malé diváky pobavilo pohádkami Žabák Valentýn a Zlatá husa. A pak rychle do kina, kde svůj dokument 30 let v sametu aneb co přejeme svobodě uvedl jeho tvůrce Lukáš Brezina. Tři stejné a zásadní otázky položil několik osobnostem, mimo jiné Tomáši Sedláčkovi, Jiřímu Havelkovi, Jakubu Čermákovi nebo Františku Horkému. Následoval hodně zajímavý dokumentární film Dunaj vědomí o legendární alternativní kapele Dunaj, po němž následovala beseda s režisérem Davidem Butulou.

Od 11 hodin probíhal program pro děti (včetně Střelnice a koncertu Saši Niklíčkové) v nedaleké Fořtovně, v Třešňovce se hrál fotbal (obdiv všem, kteří se v dešti na kluzkém terénu zapojili), ve Stodole měla výstavu svých obrazů Zdeňka Holub Převrátilová. V Šapitó zahájil hudební produkci vtipný band Inženýr Vladimír, který v Ovčíně vystřídalo se svým špinavým rockem undergroundové Jiříkovou vidění.

Stylovou i náladovou změnu nabídla poetická dvojice Něco něco, éterická zpěvačka Alžběta Trusinová a multiinstrumentalista Tomáš Tkáč, který obstarával samply, syntezátory a ještě střídal kytaru s bubny. Písně jako Rovina či Chodím sama do tmy rezonovaly v uších posluchačů ještě dlouho. Příjemné zklidnění. Bratislavská kapela Živé kvety si pochvalovala, že konečně mohla vycestovat ze Slovenska a radost z nich (hlavně, ale nejen z charismatické zpěvačky Lucie) přímo sálala. Ve Vlčkovicích přehrála starší skladby i pár písniček z aktuálního alba Salto na rozlúčku, včetně titulní skladby.

Pevnost a stabilitu Šapita prověřila kapela Vysoké napětí, která dorazila ze Vsetína. Její mix punku a ska za podpory dechových nástrojů rozeskákal všechny návštěvníky a to i ty nejmenší. Jednoduché, ale velice melodické, úderné a šťavnaté songy. Pokud si chcete vyčistit hlavu, vřele doporučujeme. Mírné zklidnění přinesla čistě dámská skupina Vesna, kde na sebe z pětice žen strhávala největší pozornost vynikající zpěvačka Patricie Fuxová a temperamentní houslistka Bára Šůstková.

Skočit si na pivko (mimochodem výborný Cvikov) a zpět. Skákání a tanec pokračovaly, do Ovčína dorazila vypsaná fiXa. V o to lepší náladě, že ten den postoupily fotbalové Pardubice do 1. ligy. Bez velkých řečí sázela jeden hit za druhým, tentokrát dala přednost těm energičtějším, takže pogo bylo prakticky permanentní. Přídavek první, a protože „nejste žádní dezoláti," i druhý. Alternativa je fajn, ale pak přijde vypsaná fiXa a stejně všechno rozseká. Tak to prostě na festivalech chodí.

VlčkoviceFest patři určitě k nejpříjemnějším, nejvstřícnějším a nejpřátelštějším festivalům. Kdo jednou okusí, ten se musí vracet. Zvláště, když si uvědomí, že jeho peníze budou využity na bohulibou činnost. Statek Vlčkovice o.p.s. provozuje například sociální bydlení, službu sanace rodiny nebo sociální aktivizační službu pro rodiny s dětmi. Za tak skvělý festival je radost jim přispět. A to opakovaně.