V případě VlčkoviceFestu platí, že kdo jednou okusí, ten se musí vracet
Karel Souček, 14. 07. 2020
VlčkoviceFest je vyhlášený přátelskou a vstřícnou atmosférou,
originálním multižánrovým programem, který potěší milovníky
hudby, filmu i divadla, ochotnými, milými a věčně usměvavými
dobrovolníky, krásným prostředím vlčkovického statku, rodinným
zaměřením, domácí stravou, řadou doprovodných akcí a
benefičním rozměrem.
Nejinak
tomu bylo o víkendu 10. - 12. července, kdy se v malé obci u
Votic uskutečnil 16. ročník festivalu. I když jeho přípravy
výrazně ovlivnila pandemie, na výsledku to znát nebylo. Program
běžel plynule a nebýt potížistů (samozřejmě v dobrém) jako
Vasilův Rubáš nebo vypsaná fiXa, i podle časového harmonogramu.
Některé koncerty probíhaly v obrovské stodole zvané Ovčín,
další v postaveném Šapitó. Útulné prostory. Statek Vlčkovice
je rozlehlý, takže své místo zde našlo i kino či výstavní
prostor.
Že
slovíčko multižánrový není jen marketingovým lákadlem,
dokazuje následující výčet zastoupených stylů. Punk
(Znouzetnost), syrový undergroundový rock (Jiříkovo vidění),
polka –punk (Šoulet), funk, jazz a swing (Magnum Jazz Bigband),
východní reggae (Vasilův Rubáš), hardcore (Slut), folk-rock
(Inženýr Vladimír), rap (Gondor Flames), melodický rock (Živé
kvety), tvrdý rock (Vypsaná fixa), folklor-pop (Vesna), ska-punk
(Vysoké napětí), experimentální elektronika (Něco něco),
alternativní folk (Člověk krve), šanson (Saša Niklíčková),
psychedelicpunkfolkrock (Původní Bureš). A komu by to nestačilo,
na Chilliout scéně vyhrával do rána Spiritual Soundsystem.
Ale
pěkně od začátku. Rychle postavit stan, ale vzhledem ke zrušeným
červnovým festivalům jsem nějak vyšel ze cviku, takže
vystoupení písničkáře Člověk krve jsem nestihl. Šoulet
v Ovčíně pobavil temperamentní směsicí punku a dechovky a
díky bohatému nástrojovému obsazení, v němž nechyběla
tuba, housle, hoboj či fagot, jejich hudba zněla velice pestře.
Zpět do Šapitó, kde Původní Bureš představil i několik písní
z alba, které by mělo vyjít ještě letos.
Znouzectnost
tentokrát vsadila na své největší hity, ze zatím poslední
desky Beat simplicitas zahráli jen Jedeme v autě. Plzeňští
chlapci si koncert náramně užívali, hráli s velkým
nasazením, o Caineho promenádě se mluvilo ještě v sobotu a
na poslední dvě skladby Bylo nebylo a Hoří (Hasiči) už pogoval
či alespoň poskakoval celý Ovčín.
Bigbandy
mám zafixované jako sešlosti starších pánů, kteří hrají
sice technicky dokonale, ale trochu studeně. Na Magnum Jazz Bigband
jsem však zíral s otevřenou pusou. Energická show mladých
muzikantů, mohutná vlna pozitivní energie, krásná a parádně
zahraná swingová, jazzová a soulová hudba, rtuťovitý kapelník
Slávek Glaser a charismatičtí zpěváci Michaela Jonczy a Otto
Weiss. Dokonalá záležitost.
Vasilův
Rubáš miluje Vlčkovice a Vlčkovice milují Vasilův Rubáš.
Nebyli zde poprvé, s mnohými návštěvníky se znali osobně,
přátelská atmosféra byla všudypřítomná. Od úvodní písně
Zamrká až po závěrečný Hasiací prístroj řádili Vasil,
střídající harmoniku a kytaru, a Rubáš (djembe) na pódiu a
posluchači řádili díky nakažlivé atmosféře s nimi.
Nespočet přídavků, nikdo se nechtěl loučit, a tak z vyhrazené
hodiny bylo téměř devadesát minut oboustranné radosti. O závěr
pátečního večera se postarali tři mladí rappeři z Gondor
Flames Labelu, koho nebaví hip-hop, mohl venku sledovat staré
černobílé grotesky.
Do
sobotního rána přivítal návštěvníky poměrně silný déšť,
ale nikomu to příliš nevadilo, neboť veškerá produkce se
odehrávala pod střechou, pod ní byla i kavárna, čajovna či
další občerstvení. Naopak, děti v holínkách si déšť
užívaly, skákaly do bahna a stavěly malé přehrady. Také
přátelští psi měli evidentně radost. Odpoledne se ale
vyjasnilo, za mraky se objevilo sluníčko a počasí navázalo na
páteční pohodu.
Sobotní
program zahajovalo loutkové divadlo Buchty a loutky, které nejen
malé diváky pobavilo pohádkami Žabák Valentýn a Zlatá husa. A
pak rychle do kina, kde svůj dokument 30 let v sametu aneb co
přejeme svobodě uvedl jeho tvůrce Lukáš Brezina. Tři stejné a
zásadní otázky položil několik osobnostem, mimo jiné Tomáši
Sedláčkovi, Jiřímu Havelkovi, Jakubu Čermákovi nebo Františku
Horkému. Následoval hodně zajímavý dokumentární film Dunaj
vědomí o legendární alternativní kapele Dunaj, po němž
následovala beseda s režisérem Davidem Butulou.
Od
11 hodin probíhal program pro děti (včetně Střelnice a koncertu
Saši Niklíčkové) v nedaleké Fořtovně, v Třešňovce se hrál
fotbal (obdiv všem, kteří se v dešti na kluzkém terénu
zapojili), ve Stodole měla výstavu svých obrazů Zdeňka Holub
Převrátilová. V Šapitó zahájil hudební produkci vtipný band
Inženýr Vladimír, který v Ovčíně vystřídalo se svým
špinavým rockem undergroundové Jiříkovou vidění.
Stylovou
i náladovou změnu nabídla poetická dvojice Něco něco, éterická
zpěvačka Alžběta Trusinová a multiinstrumentalista Tomáš Tkáč,
který obstarával samply, syntezátory a ještě střídal kytaru s
bubny. Písně jako Rovina či Chodím sama do tmy rezonovaly v uších
posluchačů ještě dlouho. Příjemné zklidnění. Bratislavská
kapela Živé kvety si pochvalovala, že konečně mohla vycestovat
ze Slovenska a radost z nich (hlavně, ale nejen z charismatické
zpěvačky Lucie) přímo sálala. Ve Vlčkovicích přehrála starší
skladby i pár písniček z aktuálního alba Salto na rozlúčku,
včetně titulní skladby.
Pevnost
a stabilitu Šapita prověřila kapela Vysoké napětí, která
dorazila ze Vsetína. Její mix punku a ska za podpory dechových
nástrojů rozeskákal všechny návštěvníky a to i ty nejmenší.
Jednoduché, ale velice melodické, úderné a šťavnaté songy.
Pokud si chcete vyčistit hlavu, vřele doporučujeme. Mírné
zklidnění přinesla čistě dámská skupina Vesna, kde na sebe z
pětice žen strhávala největší pozornost vynikající zpěvačka
Patricie Fuxová a temperamentní houslistka Bára Šůstková.
Skočit
si na pivko (mimochodem výborný Cvikov) a zpět. Skákání a tanec
pokračovaly, do Ovčína dorazila vypsaná fiXa. V o to lepší
náladě, že ten den postoupily fotbalové Pardubice do 1. ligy. Bez
velkých řečí sázela jeden hit za druhým, tentokrát dala
přednost těm energičtějším, takže pogo bylo prakticky
permanentní. Přídavek první, a protože „nejste žádní
dezoláti," i druhý. Alternativa je fajn, ale pak přijde vypsaná
fiXa a stejně všechno rozseká. Tak to prostě na festivalech
chodí.
VlčkoviceFest patři určitě k nejpříjemnějším,
nejvstřícnějším a nejpřátelštějším festivalům. Kdo jednou
okusí, ten se musí vracet. Zvláště, když si uvědomí, že jeho
peníze budou využity na bohulibou činnost. Statek Vlčkovice
o.p.s. provozuje například sociální bydlení, službu sanace
rodiny nebo sociální aktivizační službu pro rodiny s dětmi. Za
tak skvělý festival je radost jim přispět.
A to opakovaně.