Tuzemský špinavý rock ve špinavé době

Milovníci rockové hudby to za totáče neměli zrovna jednoduché. Oficiálně byly k dispozici nahrávky tak maximálně Olympicu či Katapultu, z východního bloku byla k dosažení Omega nebo Puhdys. Odvážní to mohli risknout a zajít na burzu pro nějaké to elpíčko Stounů, Flojdů, Zepelínů. A nebo se uchýlit k domácí nezávislé scéně, kde působila řada hodně zajímavých kapel a interpretů.

Právě rockové kapely zaznamenávaly vedle folkových písničkářů největší ohlas. Navzdory šikaně komunistických cenzorů (přehrávkami počínaje přes nutnost zřizovatele a policejními výslechy muzikantů i posluchačů konče) lákaly na svůj špinavý rock často s prvky tehdy módní nové vlny davy mániček. Amatérsky nahrané záznamy koncertů poté kolovaly na potrhaných a slepovaných magnetofonových kazetách, které jejich vlastníci stále dokolečka sjížděli na tehdejších walkmanech.



Řadě skupin 80. let minulého století se Hudební knihovna již věnovala. Celkem podrobně v recenzích i rozhovorech představila Hudbu Praha (následovníci Jasné páky), Precedens, Schodiště (následovníci Nahoru po schodišti dolů band), Visací zámek nebo Pražský výběr. Nyní si v abecedním pořadí připomeňme další rockové kapely, které i přes mnoho překážek dokázaly oslovit řadu posluchačů a svého času patřily k legendárním.   

ABRAXAS

Kdo počátkem 80. let neměl placku s charakteristickým písmenem A, jakoby nebyl. Písmenko symbolizovalo nejen anarchii, ale především v té době kultovní kapelu Abraxas. Ten vznikl v roce 1976 v legendárním složení Janda, Imrich, Pelíšek, Smrčka, Sekyra a Cendra. Zpočátku byl ovlivněn hudbou i pódiovou prezentací skupiny Pink Floyd, ale brzy si našel vlastní tvář. K nejslavnějším deskám patří Box, Manéž, Šťastnej blázen a Sado-maso.

Pro komunistický režim se hudba i nekonformní vystupování kapely brzy stalo nestravitelnými. Zakázána oficiálně sice nebyla, ale prakticky nemohla koncertovat, což byl jeden z důvodů jejího rozpadu. K živému hraní se vrátila až v roce 1995 a dodnes pilně koncertuje po klubech celé republiky.



Na současných koncertech hraje především starší hity ještě z minulého století. Třeba Box, Poprvé nebo Nekonečný boogie. Ale nechybějí ani novější písně jako Karel drogy nebere, Obyčejný svět či songy z posledního alba Hlava v oblacích. „Nejraději mám koncerty, ty nás stále baví. Živé hraní je to nejlepší, co může muzikanta potkat," zdůrazňuje i dnes kapelník Slávek Janda.

BON PARI

V menších městech bývala situace mnohdy ještě horší než v Praze. Každý každého znal a nebylo se kde schovat. V hodně komunistické Příbrami se zrodila kapela Bon pari, na níž mnoho současných padesátníků vyrůstalo. V 80. letech patřila k absolutní špičce na amatérské hudební scéně a její poloilegální koncerty či zábavy, kterým často asistovala veřejná bezpečnost, jsou dodnes opředeny legendami. Stejně jako skladby Slunce pod okapem, Vašku, nepij pivo, Kovové tyče, Hasiči, Svědomí nebo Kosmonaut.

Členové skupiny Bon pari začali hrát v roce 1977, kdy na příbramském gymnáziu vznikla formace Colorit. Postupem času se měnilo hudební zaměření, personální složení i název, Bon pari se poprvé objevili v roce 1980. I přes tehdejší problémy s povinnými přehrávkami a zřizovateli popularita kapely neustále rostla a nic na tom nezměnily ani zákazy či jiné perzekuce ze strany okresních kulturních a politických orgánů.



Formace vyhrála rozhlasovou soutěž Rock pro tento rok, vystoupila na slavném Rockfestu v pražské Lucerně, vyprodala Chmelnici. Tlak nadřízených orgánů byl ale neúprosný a od roku 1985 vystupovala skupina již jen sporadicky. Zažila několik comebacků, ale různé problémy vždy slušný rozjezd zastavily. Diskografie čtyřčlenné formace není zrovna bohatá, čtyři písničky se objevily na CD projektu Znouzectnost uvádí své hosty na vlnách rádia Blabla plus a v roce 1993 vyšlo jediné oficiální album, které skupina nahrála ve složení Honza Suk, Vlasta Franěk a Petr David.    

GARÁŽ

Historie této rockové kapely sahá až do roku 1979, kdy byla založena basákem Ivo Pospíšilem přímo v jedné garáži na pražském předměstí v Klukovicích. V průběhu 80. let Garáž patřila k nové generaci mladých nezávislých skupin inspirovaných punkem, postpunkem, pub rockem a novou vlnou.

Zatímco starší generace českých undergroundových kapel (Plastic People of the Universe, DG 307) vytvářela ponuřejší skladby ovlivněné alternativním rockem, minimalistickou a experimentální klasickou hudbou, nová generace kapel, reprezentovaná právě Garáží, byla více přímým rock and rollem. Spíše v duchu Iggyho Popa, Lou Reeda, New York Dolls, Ramones nebo Clash.



Za komunistického režimu v průběhu 80. let nesměla formace oficiálně příliš koncertovat, pravidelně hrála jen v pražském klubu Na Chmelnici a v brněnském klubu Musilka. Podobně tomu bylo i s deskami, a tak jejich nahrávky s peckami jako Má jí má, Medow, Podvlíkačky, Houby nebo Zrcadla obíhaly samizdatově na páscích a na kazetách. Dnes kapela vystupuje pod názvem Garage a Tony Ducháček a v repertoáru staví především na starších skladbách.

PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE

Plastici vznikli v roce 1968 a jejich tvorba, ovlivněná v začátcích zejména Velvety a Zappou, se stala během doby jednou z nejoriginálnějších na nejen české rockové scéně. Skupina se nedala přimět k ústupkům a kompromisům s tehdejším režimem, což ji připravilo o profesionální licenci.

Systematická perzekuce vyvrcholila v roce 1976 uvězněním několika členů. Skupina opozičních intelektuálů v čele s Václavem Havlem zorganizovala kampaň na jejich podporu a propuštění, která vyvrcholila Chartou 77. Hudba kapely zůstává aktuální dodnes, nynější sestavu tvoří Joe Karafiát, Eva Turnová, Jaroslav Kvasnička, Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš a Pepa Janíček.



„V současném repertoáru máme namíchané staré i nové věci. Nové písničky, tedy ty, co už neskládal Mejla Hlavsa, berou diváci různě. Někomu se líbí, jiní by zase nejraději pořád poslouchali Francovku. Dobrá věc, ale nějak nás nebaví ji hrát. Udržujeme si asi pětadvacet skladeb, které občas vyměníme," komentuje současný repertoár Pepa Janíček. 

PSÍ VOJÁCI

Žiletky, Bílá a studená, Marilyn Monroe nebo Zavři. Kdo by neznal hity naléhavé kapely
Psí vojáci, jejíž ústřední postavou byl nedávno zesnulý zpěvák, pianista, skladatel a textař Filip Topol. Poprvé veřejně vystoupila v roce 1979 na Pražských jazzových dnech, kdy většině členů bylo tehdy třináct let.

Hned po Jazzových dnech se kapela stala předmětem zájmu Státní bezpečnosti, takže nemohla veřejně vystupovat a účastnila se jen soukromých akcí. Během několika následujících let prošla změnami stylu i obsazení. Zpočátku textařsky spolupracovala s Filipovým bratrem Jáchymem, později začal psát texty sám Filip. Od poloviny 80. let kapela vystupovala pod krycím názvem P.V.O.



Po devětaosmdesátém se Psí vojáci stali oblíbenou koncertní atrakcí a kromě klubových koncertů zahráli i na řadě festivalů. Podnikli klubová turné po Maďarsku, Rakousku, Německu a Holandsku, představili se na festivalech v Belgii a Francii. „Hudba Psích vojáků má kořeny ve světovém undergroundu, značný je však i vliv skladatelů druhé poloviny 18. století," připomíná manažer Romek Hanzlík.  

VÍTKOVO KVARTETO

Rocková legenda Vítkovo kvarteto baví své fanoušky již více než třicet let. Vítkáči, známí svým sloganem „bigbítový dunění není žádný umění",  jsou originální mimo jiné tím, že po celou dobu své existence vystupují s prakticky neměnným reperoárem. Diváci je však vyhledávají pro jejich divokost.

Pro představu mi kdysi manažer Igor Klimovič popsal jeden z jejich koncertů. „Šílené bylo třeba vystoupení před mnoha a mnoha lety v Chotýšanech, kde místní hospodský neunesl podmanivou, leč smrtící kombinaci alkoholu a řízného hardrocku Vítkova kvarteta a osobně spustil demolici restauračního zařízení - hodil první. Následně se před Veřejnou bezpečností skrýval u kamarádů a po tajném vyřízení dokladů emigroval do Západního Německa."



A jako jsou na tom Vítkáči dnes? „Náš život prostých, skromných a obyčejných rockových megahvězd je již řadu let stále stejný. Vyprodané koncerty, mladé a nás obdivující ženy, enormní honoráře – nic se nemění. Jen forma souboru právě kulminuje," vysvětluje se smíchem Klimovič.

Tento článek by samozřejmě mohl obsahovat mnohem více kapel. Například Dr. Maxe, Moped, Lauru a její tygry, Dybbuk, Manžele, OK Band, Krásné nové stroje, Zikkurat nebo Pro pocit jistoty. Všechny tyto kapely tvořily protipól oficiální hudbě a navíc přinášely silné písničky, z nichž řada je oblíbených dodnes. Právě jim vděčí dnešní čtyřicátníci a padesátníci za to, že se za komunismu úplně nezbláznili.