Svět v Imaginaeru

Na nové studiové album Nightwish fanoušci čekali jak na smilování. Vedle toho, že jej od Dark Passion Play dělilo pět let, Imaginaerum bylo podpořeno docela slušnou reklamou, která slibovala veledílo. Očekávání navíc zvyšoval fakt, že CD bude doprovázet film se stejným titulem. Tlak na finský kolos byl obrovský, a to především kvůli frontwoman Anette Olzon. Jedněmi milována, druhými nenáviděna a podceňována. Tahle voda břehy omlela.

První volavkou byla skladba Storytime, která obstojně reprezentuje celé Imaginaerum . Vedle svižných Ghost River a Last Ride of the Day bych vypíchla Slow, Love, Slow, která zanechává lynchovský pocit, strašidelnou Scaretale a téměř čtvrthodinovou Song of Myself, potěší i instrumentálka Arabesque. Trochu hluššími místy se stává Turn Loose the Mermaids a The Crow, The Owl and the Dove. Celé album uzavírá Imaginaerum, které v šesti minutách rekapituluje nejsilnější momenty celého alba.

Materiál na Imaginaerum je na míru ušitý rejstříkům Anette. Více hlasového prostoru dostal i baskytarista Marco Hietala. Celé album je ještě více symfoničtější než předešlé počiny a zanechává ve vás pocit, že posloucháte burtonovský cirkus, kam na návštěvu zavítal Hans Zimmer. Svou úlohu Nightwish opět splnili a na zlatém podnosu servírují jednu z nejlepších věcí, do které se kdy pustili. Imaginaerum je rozhodně komplikované a, přes občasnou přeplácanost, velkolepé dílo, které smete vaše sluchovody.