Středověký pouliční bigbeat Quanti Minoris

Hrad rock. Slovní spojení, které používá sama kapela Quanti Minoris, poměrně přesně charakterizuje produkci tohoto brněnského kvarteta. Hradem odkazuje na středověkou hudbu, její melodiku a nástroje té doby, rockem pak na energii, drive, rytmus a elektrickou kytaru, baskytaru a bicí ve svém nástrojovém obsazení. Na novince Balady nejen Villonovy sice převládá hrad, ale i rocku je v tuctu skladeb požehnaně.

Dobové i rockové hudební nástroje

Fúze těchto stylů není nic nového, ale od jiných, podobně zaměřených formací se Quanti Minoris liší poctivostí, s jakou k hudbě přistupuje skladatel, textař, zpěvák, multiinstrumentalista a frontman kapely Zdeněk Němeček. Ani náznak kalkulu, jak to známe třeba z Blackmore´s Night, ale precizní skladatelská práce (všechny písně jsou autorské) a nápadité hrátky s mnoha historickými nástroji.

Dechových a strunných dobových nástrojů ovládá Zdeněk Němeček opravdu hodně. Na albu tak slyšíme nejen známé instrumenty typu zobcové a příčné flétny, loutny, šalmaje či violy da gamba, ale Němeček hraje také na gemshorn, křivý roh, píšťalu s měchuřinou, chalumeau nebo kvinternu. Nezvykle barevný zvuk tak představuje jeden z největších kladů desky.

Spojení s rockem a rockovými nástroji dalších muzikantů (David Gross – elektrická kytara, David Růžička – baskytara, Roman Golda – bicí) je naprosto funkční a účelné, působí velice přirozeně. Melodie směřují do středověku, rytmický základ je pak rockový, bigbeatový. Rozhodně však nečekejte žádný metalový nářez, propojení je to jemné, decentní, s citem pro zachování původní atmosféry.

500 let staré básně vůbec nezastaraly

Kromě barevnosti a pestrosti jsou dalším stěžejním bodem Balad nejen Villonových texty. Část jich napsal Němeček, některé mají anonymního autora, ale, jak název napovídá, nejdůležitější jsou Villonovy básně. Ač vznikaly před více než pěti sty lety, jejich kouzlo a aktuálnost stále nevyprchaly.

Pranýřují různé klevetníky a podvodníky, nechávají nahlédnout do těžkého básníkova života, zachycují vztahy mezi muži a ženami, zamýšlejí se nad pomíjivostí krásy a mládí, vzývají osud. Jsou formálně dokonalé, ale hlavně prosté a zároveň hluboké. Spojit tyto dvě kvality umí jen největší básníci.

Ostatně za svého učitele považuje Villona básník a spisovatel Michal Horáček, který mu v závěrečné písni Děkuji pane básníku vzdává hold. „Vzdal jsem se štěstí pro neštěstí, propadal svůdným chimérám. Hledal jsem cestu, našel scestí, ale už dávno neskuhrám."

Úvodní Balada o jazycích klevetníků začíná jako folková píseň, ale s dalšími nástroji získává rockovou energii. Drsnému návodu jak se zbavit klevetníků chybí pro Villona tak typický humor, asi mu museli pomluvači a závistivci hodně vadit. Skočnou, temperamentní Et tu puer zdobí nápadité spojení latiny s češtinou a vtipný text o manželství.

Syrový text x hravá muzika

Deus est představuje jemnou, křehkou, ale velice melodickou modlitbu, bigbeatovější Balada - epištola dává nahlédnout za mříže vězení, kde Villon v 15. století často pobýval. Působivý kontrast mezi syrovým textem a hravou muzikou. Němečkův vokál ve vygradované skladbě v latině Bonum vinum podporují další ženské i mužské hlasy, což působí pestřeji, velký prostor zde mají i flétny.

Folková balada s rockovými vstupy o pomíjivosti mládí a krásy, to je Nářek někdejší sličné zbrojmistrové. „Tak tuze jsem se proměnila, když se tak vidím celá nahá. Jsem kost a kůže, mrcha shnilá, až je mi mdlo, smrt na mne sahá."

Stejně pestrá je i druhá polovina alba, kde se také střídají skočné a jemné pasáže, syrovější skladby s těmi rozpustilejšími, rocková síla s folkovou křehkostí. A že muzikanti dokonale ovládají své nástroje, výborně pracují s dynamikou a dávají do hry srdce, dokazuje jediná instrumentálka Tourdion. I když trvá více než čtyři minuty, ani vteřinku nenudí, pořád se v ní něco děje, sílí, rozkvétá.

Balady nejen Villonovy lze brát jako poctu středověké hudbě, historickým nástrojům, nápaditosti brněnských muzikantů a především nesmrtelným baladám Francoise Villona.