Řízný hard rock s valašským humorem

Dnes je to běžná věc, ale ve druhé polovině 80. let, kdy vznikaly písně kapely Ciment na debutové album nazvané Na srazu intelektuálů v Poteči nikomu néni do řeči, nebyl crossover zrovna obvyklý. Zvláště u nás, proto vydání alba vsetínské kapely působilo jako zjevení.

Již řadu let je nesehnatelné, proto Indies Happy Trails přišel letos se záslužným počinem. Celé album z roku 1992 zremasteroval, doplnil rozsáhlým bookletem a čtyřmi bonusovými live skladbami a vrátil na trh. S odstupem dvaceti let to už taková bomba sice není, ale pořád se dobře poslouchá.

Ciment ve své hudbě míchá poměrně tvrdý hard rock, hodně melodický a chytlavý folk rock a zpěvný valašský folklór, takže jeho muzika je hodně pestrá. Ostré kytarové riffy, důrazná a dobře šlapající rytmika baskytaristy Pavla Hynka a bubeníka Petra Basla a melodická sólová i doprovodná kytara Mojmíra Hurského vytvářejí hutnou a zároveň i lehkou, hravou a vzdušnou muziku.

Drive, spád, tah na branku

S aranžemi si chlapci příliš hlavu nelámou, hlavně, že má hudba drive, spád, tah na branku. A to tedy opravdu má. Většina písní je založena na stejném principu, přesto je každá jiná, originální, založená na různé náladě a atmosféře.

Do tohoto konceptu přesně zapadá zpěv Petra Zezulky. Umí se do písně pořádně opřít, využít její energii a zároveň zdůraznit melodičnost. Před technickou dokonalostí dává jednoznačně přednost spontánnosti a vyznění skladby. Valašské nářečí působí v jeho podání naprosto přirozeně, rozhodně se nejedná o žádnou pózu či snahu působit originálně za každou cenu.

Kromě svérázné hudby jsou dalším poznávacím znamením Cimentu texty. Snad žádnému nechybí lidovost, ale autentická, ne strojená, a především humor a to opravdu vtipný. Některé texty vycházejí z reálných situací (pálení slivovice a dělení o ní, cesta mladých cérek z vesnice do Prahy), jiné čerpají z bohaté fantazie textaře Petra Zezulky (koncert Matellicy ve Francovéj Lhotě, ztráta ruksaku na Ironech).

Texty zachycují především život na vesnici, týkají se alkoholu, vztahů, muziky, prostě běžného života. Petr Zezulka si rozhodně nehraje na intelektuála, ale jeho postřehy jsou trefné, přesné a příběhy vypointované, nechybějí ani přesahy.

Pecka ne. Pohodička jo.

A konkrétní písničky? Tak jen začátek. Úvodní Přijede k nám Metallica do Francovéj Lhoty otevírá akustická kytara a sborový zpěv všech muzikantů. S dalšími kytarami a bicími se song dostane do šťavnaté hardrockové oblasti. Melodičtější, propracovanější píseň nabízí Přišél za mňú Jozef z Oznice. Výrazná melodie zdobí i Pijú bečku v čérném lese, nejen tuto skladbu si muzikanti náramně užívají a i v delších instrumentálních pasážích zůstávají hraví a veselí.

Na albu převažují tvrdší písničky, jemnější (V kerém sa zejdem vagóně, Poslali mi páni psaní) nahrávku spíše zpestřují. A ačkoli tedy přímočará tvrdost dominuje, kapela si ve všech skladbách uchovala moravskou folklorní melodiku. Jak jsem říkal, žádná pecka už to není, ale pohodička je to pořád.