Patti Smith je ve své autobiografii M Train otevřená a křehká

Karel Souček, 09. 12. 2016

Patti Smith (1946) je americká zpěvačka, básnířka a výtvarnice a jedním z nejvýraznějších umělců 20. století. V těchto dnech ji v nakladatelství Dokořán a v překladu Lýdie Kárníkové vychází nová autobiografická zpověď na pomezí deníku a úvahy. Nese název M Train a je doplněna fotografiemi všestranné umělkyně, jež zachycují a dokreslují atmosféru míst, která silně ovlivnila její tvorbu.

Knihu, která vznikala přibližně v letech 2011–2013, sama autorka nazvala "automapou svého života". Příslovečný vlak vzpomínek „M Train" se dává do pohybu v malé kavárničce v Greenwich Village, kam Patti Smith každé ráno vyráží na šálek černé kávy. V prozaickém vyprávění se sen plynule mísí se skutečností a minulost s přítomností; Patti Smith zavádí čtenáře na místa, která drží v nejvyšší úctě: do Casa Azul, modrého domu malířky Fridy Kahlo v Mexiku, do Berlína na setkání obskurního společenství polárníků, do zchátralého domu na Rockaway Beach, který si autorka pořídí těsně před tím, než na východní pobřeží udeří ničivý hurikán Sandy; a k hrobům milovaných autorů, Jeana Geneta, Sylvie Plathové, Artura Rimbauda nebo Jukia Mišimy.

Patti Smith v knize vykresluje mozaiku tvůrčích aspirací a inspirací. Textem se proplétají také vzpomínky na její život v Michiganu a autorka se poprvé dělí o bolest spojenou se ztrátou manžela, hudebníka Freda Sonica Smithe. Své putování po krajinách snových i skutečných ilustruje polaroidovými snímky. M Train je meditací o cestování, detektivních seriálech, literatuře a kávě, ale především intimní a hluboce působivou sondou do vnitřního světa jedné z nejvýznamnějších současných umělkyň.

„M Train" ukazuje rockovou ikonu jako osamělého a pozorného nomáda. Patti Smith se nezdráhá ukázat jako žena, která mluví na věci a v každé situaci umí najít důkazy o tom, že je skvělé žít. Vyznává se ze svých lásek, když nás vede do domu Fridy Kahlo nebo ke hrobům svých milovaných autorů. Tou nejsilnější je ale stále živá láska k jejímu životnímu partnerovi Fredu „Sonic" Smithovi, který zemřel v roce 1994. Volá ho zpět. Často přináší téma samoty: „Řidič hlasitě vzdychl. Napadlo mě, jestli bude mít můj let zpoždění, ale nezáleželo na tom. Nikdo nevěděl, kde jsem. Nikdo mě nečekal. Nevadilo mi plazit se zdlouhavě mlhou v anglickém taxíku, černém jako můj kabát, po silnici lemované třesoucí se konturou stromů, jako by ji spěšně načrtla posmrtná ruka Arthura Rackhama."

Zatímco někdy je samota smířlivá nebo i vítaná, jindy Patti Smith přiznává, že i pro ni je těžké přijmout základní výzvy života: „Začala jsem trávit více času v kavárně Dante, ale v nezvyklých hodinách. Ráno jsem si v obchodě na rohu koupila kávu a sedla si s ní na schody před vchodem. Uvědomila jsem si, že se má rána za stolkem v Café ’Ino během let postupně protáhla; poskytovala ale mé malátnosti trochu vznešenosti. Děkuju, řekla jsem. Žila jsem ve své vlastní knize. V té, kterou jsem nikdy neplánovala napsat, ve které bych zaznamenala čas popředu i pozpátku. Pozorovala jsem sníh, jak padá na moře, a šla po stopách cestovatele, který je dávno pryč. Prožívala jsem znovu chvíle, které byly dokonalé ve své jistotě. Fred, jak si zapíná svou khaki košili, kterou nosil na hodiny létání. Holubice, co se vrací do hnízda na našem balkoně. Naše dcera Jesse, stojí přede mnou a natahuje ruce vysoko do vzduchu."

Některá zákoutí autorčiny duše jsou očekávaná, jiná až překvapivě všední. Vykládá si před spaním taroty, mezi meditativní prvky, úvahy o Ibsenovi nebo duši věcí proplétá Patti Smith i postřehy nad akčními kriminálkami: „Vystoupala jsem po čtrnácti schodech vedoucích do mé ložnice, zhasla a lehla si do postele. Myslela jsem na New York, jak se v noci mění v jeviště plné kulis. Myslela jsem na to, jak jsem se v letadle z Londýna dívala na úvodní díl seriálu Lovci zločinců, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela, a jak se o dvě noci později v mé ulici objevil filmový štáb; poprosili mě, abych chvilku počkala, než dotočí scénu, a já si všimla hlavní postavy z Lovce zločinců, v záběru pod lešením asi čtyři metry vpravo od mého vchodu. Myslela jsem na to, jak moc tohle město miluji."