Na polovinu listopadu si Obscure Promotion připravili opravdovou lahůdku pro hudební labužíky. Naservírovali progresivní metalovou hostinu v čele s norskými avantgardními mágy Leprous. Ačkoliv nebylo vyprodáno, palác Akropolis byl velmi solidně naplněn a k vyprodání patrně nebylo daleko. Svou roli na atraktivitě tohoto večera sehrály i další skvělé kapely The Ocean z Německa a Port Noir ze Švédska. Velmi pozitivní byl i časový harmonogram programu, který probíhal na minutu přesně.

Alternativně rocková trojice Port Noir celý večer odstartovala a už jejich koncert napovídal, že tento večer bude unikátní. Brzy se pódium ponořilo do mlžného oparu a zřetelně byl vidět pouze neonový nápis Port Noir. Tato mysteriózní kulisa doprovázela všechny tři koncerty a vytvořila silně tématickou atmosféru. Švédské trio předvedlo syrový, leč moderní alternativní rock plný melancholie. Vystoupení nepostrádalo výbušnou energii se slyšitelnými vlivy Rage Against the Machine, které kapela také uvádí jako inspiraci. Zpěvák Love Andersson předváděl velmi sympatický výkon, stejně jako zbytek kapely a Port Noir ve mě zanechali skutečně mimořádně pozitivní dojem. Jejich novátorský mix progresivního rocku, alternativních prvků a střídání energických poloh s těmi klidnějšími, jim slibuje velmi zajímavou budoucnost. Pořád jde o relativně mladou kapelu, avšak už má za sebou několik úctyhodných úspěchů a myslím, že se budou jen množit.

Služebně o dva roky starší kapela The Ocean (resp. The Ocean Collective) je v našich končinách i o něco populárnější. Výrazně k tomu přispěl i koncert na letošním festivalu Brutal Assault, ale hlasitě se přihlásili zejména loňskou deskou "Phanerozoic I: Palaeozoic”, která v sobě skrývá ničivý metalový uragán. Ze zúčastněných kapel byli The Ocean suverénně nejtvrdší, přestože úvod koncert tomuto tvrzení neodpovídal. Stejně jako další kapely tohoto večera se The Ocean pohybují ve vodách progrese, v případě němců je to však především metal. The Ocean jsou vůbec zajímavá kapela. Je postavená kolem kytaristy a skladatele Robina Stapse, který je jediným původním a zároveň stálým členem. Hudebníci na jiných postech se pravidelně střídají, což kapele přináší stále nové impulzy a změny zvuku.

Jak je tomu v progu zvykem, i tady se střídají klidnější a agresivnější pasáže, nicméně v tomto případě se skutečně jednalo o ryzí metalový randál. Aktuální zpěvák Loïc Rossetti si pohrává se všemi polohami svého hlasu a jeho nakřáplý řev pronikal mlhou zahaleným klubem jako nůž máslem. The Ocean zkrátka předvedli skvělé vystoupení, plné napětí až téměř s divadelním charakterem. Opětovné představení aktuální koncepční desky potěšilo a bavilo a kapela si dále buduje fantastickou reputaci. Akrobatický kousek Loïca Rossettiho, kdy se vyškrábal na balkon, ze kterého se poté vrhnul do nadšeného publika, byl jen třešničkou na dortu.

Zanedlouho už na pódium nastoupila hlavní hvězda večera, norská progresivní metalová pětice Leprous. Kapela, která na scéně působí bezmála 20 let, kombinuje mnoho různých metalových i rockových prvků, všemožné zvláštní melodie a harmonie a v neposlední řadě nabízí i unikátní vokální interpretaci. Poslední album "Pitfalls” jen potvrzuje jejich obrovský hudební rozsah a zase jsme se na něm od Leprous dočkali něčeho trochu jiného. Setlist zastupovaly především nové skladby a hned úvodní „Below” a „I Lose Hope” jasně ukázaly, že o kvalitě živých vystoupení nemůže být žádný pochyb. Hudba Leprous je plná experimentů, nečekaných zvratů, kouzelné dynamiky a neuvěřitelně hluboké atmosféry, jakoby z jiného světa. Přetrvající mlhové a zejména světelné efekty dodaly koncertu naprosto epický podklad a člověk měl pocit, že Leprous nepochází z Norska, ale spíše z nějakého vesmírného sci-fi Asgardu.

Naprosto zásadní roli na tom má samozřejmě génius jménem Einar Solberg. Zpěvák i naživo dal na odiv svůj vokální rozsah a krystalicky čistý, srozumitelný zvuk v Akropoli potěšil sluchovody všech přítomných. Bylo skvělé sledovat, jak se Solberg do svých písní dokáže položit a přednést je celým svým srdcem. Zvláště s přihlédnutím k faktu, že během listopadového turné měli jen dva dny volna a odehráli tak neuvěřitelných 28 koncertů prakticky v kuse. Žádná únava nebo snad znatelný výkon na půl plynu nepřicházel v úvahu. Solberg s kapelou plul na měnící se magické atmosféře a jakoby mimochodem přecházel z hlubokých tónů do sametového falzetu a zpět, zatímco publikum sbíralo čelisti z podlahy. Frontman se sice snažil během koncertu komunikovat s diváky, ale jak sám přiznal, příliš mu to nejde. Nikomu to však nevadilo, protože všichni přišli zejména proto, aby ho slyšeli zpívat. Zpěvákův hlas a jeho persona byla tento večer zkrátka všude a zastínil by snad téměř kohokoliv. Někteří zpěváci zní dobře na desce, jiní zní dobře naživo. Solberg zní excelentně v obou případech.

Při pohledu na probíhající náročné turné se zdálo, že kapela setlist večer co večer lehce mění. Nějaké písně mají samozřejmě své místo pevně dané, ale drobné změny byly k nalezení. V případě Prahy to byla například hitovka „The Valley” z alba "Coal” nebo můj osobní favorit z aktuální desky „At the Bottom”. Nechyběly další výtečné kousky jako „Third Law”, „From the Flame” nebo samozřejmě famózní „The Price”. Z "Pitfalls” pak například „Distant Bells”, „Alleviate” nebo závěrečná „The Sky Is Red”, kdy se pódium zahalilo do ruda. Na skvělém zážitku se kromě ostatních stálých členů kapely podílel i tourující cellista Raphael Weinroth-Browne, který svým nástrojem ještě více obohatil tento fantaskní hudební požitek. Znalci kapely možná postrádali další známé kousky jako např. „Slave” „Rewind” nebo „Illuminate”, ale troufám si tvrdit, že po této unikátní progresivní mozaice nikdo nemohl být nespokojený.

Všechny tři vystupující kapely předvedly ohromující výkon a nebudu lhát, když představení Leprous označím za jedno z nejlepších klubových vystoupení, které jsem kdy zažil. Skvělé nasazení, výborná hudba, kvalitní klubové prostory, dechberoucí efekty a všehovšudy vynikající atmosféra. Pakliže chcete zažít absolutní progresivní uragán, běžte na koncert Leprous.