Návrat do zakletého království

Málo kdo by si nevšimnul v posledních letech nějaké pikantnosti o Ivetě Bartošové. Nejrůznější média propírají její soukromý život, jak se jen dá. Její jméno na člověka vykukuje na každém novinovém stánku a na kdejakém informačním webu. Ani v televizním vysílání na něj nelze nenarazit. Soudný člověk si o tom myslí své s pocitem "kdo ví, co za tím je", nicméně o čem tak měla média informovat, když se zpěvačka poslední dobou hudbě moc nevěnovala. Po tvůrčí pauze sice měla několik návratů na scénu, ale vždy se jednalo o krátkodobý výkřik, který se utopil v osobních skandálech.

Iveta má to štěstí, že při všech životních problémech ji neopustili fanoušci. Vždyť ještě v roce 2009 vyhrála anketu Tý Tý. Stále jí také pomáhají kolegové v showbyznysu. Mezi svými životními propady občas něco nazpívá a občas má možnost zazpívat i před publikem. Na galavečeru Ćeská hvězda dostala v roce 2012 dokonce ocenění za "návrat roku". Doufejme, že to odkloní zájem médií více od osobních záležitostí k její hudební tvorbě.

Za poslední dlouhohrající desku lze považovat vánoční kolekci Když ticho zpívá. Ta ovšem nedopadla dobře ani u kritiky, ani u posluchačů a dokonce si vydobyla titul nejhorší album roku. Od té doby Iveta vytvořila jen několik málo singlů (obvykle jako doplněk nějakého výběru), které nějaké vášně na poli hudebním nerozvířily.

Výběrová retrovložka

Po velkém návratu je tomu bohužel nejinak i u novinky Noc je království. Předem je třeba říci, že se opět jedná jen o další výběr (kolikátý už?) a na něm jsou naroubovány dvě nové studiové skladby. Čekalo se, že to Iveta konečně trochu rozjede a všem to konečně trochu natře. To by byl návrat, který by trochu umravnil bulvár. Jenže už při poslechu prvních tónů titulní písně se dostavuje zklamání. Člověk má pocit, jestli se nějak nespletl a neposlouchá nějakou starou vykopávku z osmdesátých let. Hudebně píseň zní, jakoby jí vytvořil z dlouhé chvíle nějaký kluk ze základní školy na elektronické piáno. Až z toho běhá mráz po zádech. Co je však ještě horší, že Ivetě jakoby docházel hlas. V refrénu zní tak trochu přiškrceně.

Druhá novinka Není cesty zpátky nezní o nic jinak. Vlastně perfektně pasuje do výběru. Máte pocit, že vypadla z druhé poloviny osmdesátek. Na retro diskotéku by se hodila perfektně. Jen jestli však už ta retro vlna není tak trochu za námi. Jediné, čeho se dá na obou písních chytit, je jasně nastavená melodie, vytvořená, můžeme říci průmyslově, pro potřeby hitu.

Vzpomínka na lepší časy

To zajímavější z výběru by mohlo být znovuuvedení písní Nebe plné červánků a Heja, heja, kterými se Iveta vracela na scénu v letech 2008 a 2010. Ty znějí mnohem svěžeji, než aktuální dvě novinky. I první singl zpěvačky To mě nenapadá uvedený v roce 1984 fanoušci radši ocení a nad hlasem Ivety si povzdechnou, kdeže ty doby jsou. Zbytek alba tvoří ještě několik notoricky známých odrhovaček včetně každé Vánoce vracejících se Tří oříšků.

Nezbývá, než se nad takovým comebackem pousmát. Je to již několikátý podobný a spíše ještě horší, než ty předchozí. Kolik bude lidí, kteří budou ochotní vydat 200 korun za pouhé dvě nové písně oplývající plytkostí a za zbytek toho, co už doma dávno mají. Pokud to Iveta myslí se svou pěveckou kariérou do budoucna opravdu vážně, nezbývá jí, než natočit plnohodnotné album – jestli na to bude ovšem pěvecky stačit. K tomu si taky bude muset pozvat na spolupráci lidi, kteří jí pomůžou desku udělat po umělecké stránce zajímavou. Příkladů je všude dost. Stačí se podívat, kolik zpěvaček chrlí nejrůznější pěvecké soutěže, z jejichž zpěvu také častokrát běhá mráz po zádech, ale v opačném slova smyslu, než je to u současných dvou novinek Ivety Bartošové.