S Jirkou Plockem jsme se seznámila v dávnověku, tuším v roce
1984, kdy
začala má profesionální zpívací dráha. Skoro
každý den byl naplněný hudbou
a potkávala jsem mnoho lidí z muzikantské branže. Jirka byl
jedním z nich,
tehdy z okruhu kolem brněnských Poutníků, od roku 1988
členem a tak nějak
mi s ostatními splynul, bluegrass totiž nikdy nebyl má
parketa. O to více
jsem jeho osobu vnímala později, ať už díky novinářskému
působení např. v
Kulturních novinách nebo v Českém rozhlase a spolupráce s
Jitkou Šuranskou
byla čirá hudební radost.
A nejen to, i jeho cesta ke
kořenům lidové písně
a hudby. V současnosti sbírá síly a podporu pro sepsání
velké monografie o
písni jako kulturním fenoménu s názvem Píseň duše. A nedávno
mu v
nakladatelství Galen vyšla kniha Zápisky potulného
lidopisce. Pro mne
osobně je Jirka laskavý lidopisec, který nejen hudbu
vnímá s pokorou. A i
když už věkem kluk není, já v něm pořád kus čisté chlapecké
duše nalézám.
Původním povoláním je biochemik a to díky jeho hudební a
novinářské a další
činnosti alespoň u mne zapadlo do hlubin dějin.
Jirko, kdy Tě poprvé oslovila muzika?
"Moji rodiče měli muziku doma na gramofonových deskách, byla
to klasika i
populární písně 60. let. Líbilo se mi to, ale opravdový
iniciační zážitek mi
jako klukovi přinesl koncert Greenhorns v zámecké
jízdárně v Náměšti nad
Oslavou. To bylo tuším v roce 1970 a souběžně s tím
přišla deska Písně
amerického západu s Greenhorns, Spirituál Kvintetem a
White Stars z roku
1969, kterou jsem skoro ohobloval. To bylo doslova uhranutí
a nastavení
azimutu další cesty."
Proč jsi si jako hudební nástroj vybral mandolínu?
"Jako kluk jsem se učil na housle, takže přechod na mandolínu
byl kvůli
stejnému ladění logický a pak, mandolína byla pro mne
písničkám blíž než
housle. Kvůli možnostem akordického doprovodu. Začal jsem
však na ni vlastně
z nouze, protože jsem neměl peníze na pětistrunné banjo. Do
toho jsem se
náruživě zamiloval díky hře Marko Čermáka. Později
jsem si na brigádě
nějaké peníze vydělal a banjo, které se tu začalo vyrábět,
si koupil. Ten
nástroj byla prostě moje posedlost ! Akorát do které kapely
jsem přišel, tam
byl lepší banjista. Tak jsem musel u mandolíny zůstat."
A mandolínu si posléze za housle vyměnil.
"No nevyměnil, já jsem se k houslím po mnoha letech
vrátil, ale v jejich
nejjdnodušší podobě. Skoro všechno školení jsem z dřívějška
zapomněl a vržu
jako vesnický lidový hudec. A to mě na tom právě rajcuje!"
Jaká hudba nebo skupina Tě v Tvých hudebních začátcích
oslovila?
"Já už ani nevím, jak jsem se dostal k první desce Dire
Straits, ta byla u
nás k dostání někdy na přelomu 70. a 80. let jako jedna
z mála zahraničních.
Ale ten zvuk kytary, ten puls kapely a písničky, které se
pohybují mezi
bigbítem a country, mi učarovaly. Taky jsem tu desku pěkně
ošmirgloval. Když
jsem potom přišel do Poutníků, tak jsme se nějak logicky
všichni v lásce k
Dire Straits sešli, zmíním třeba poutnické úpravy Telegraph
Road a dalších
písní."
A jaká muzika Ti dělá dobře na duši nyní?
"Na to nemám jednoznačnou odpověď, v různých situacích na mne
různě působí i
písně. I ty, které mám třeba hodně rád, bych si v určitých
chvílích
nepustil. Taky jde o to, kam v té dané chvíli člověk míří,
zda ke ztišení či
k obecnější pohodě nebo potřebuje vzpruhu a energii, aby
mohl v něčem
pokračovat. Mám rád hudbu a písně Druhé trávy, třeba Až nás
smrt rozdělí, Za
poslední lodí nebo Infielu. Široký záběr v mém srdci mají
některé písničky Vlasty Redla, třeba Přijdu hned a také Vlastovo
a Viktorinovo Carpe diem. V
poslední době jsem ulétával na písničce Anděl od Mirai, o ní
píši také ve
své knize."
Tak mi o ní něco řekni.
"Po odchodu z postu šéfredaktora Kulturních novin, v
roce 2016 z rozhlasu a s připojením na Facebook mé psaní přestalo být
povinností a nutností a začalo
spontánně dostávat reflexivnější charakter. Už jsem taky měl
cosi v životě
za sebou a leccos se mi začalo zrcadlit s odstupem.
Začínal jsem si to
uvědomovat a nacházel jsem také do té doby
neuvědomovanou společnou niť,
která propojuje mé spontánní facebookové příspěvky
s některými mými staršími
glosami a fejetony. Je to zájem o člověka, o jeho prožívání,
o klíčové
životní situace. A z toho vlastně vznikl výběr textů,
který teď vydalo
nakladatelství Galén pod názvem Zápisky potulného
lidopisce. V termínu lidopisec je myslím skryto vše."
Vracíš se do minulosti, zejména k lidovým písním, proč Tě to
tak chytlo a
oslovilo?
"Moravské lidové písničky a vůbec východoevropský folklor mne
zajímaly od
počátku 80. let, kdy jsem se spřátelil s basistou
Petrem Surým. On byl
takový obojživelník – s námi hrál bluegrass a vedle toho
exceloval na basu v
cimbálovkách. Nakonec získal profesionální místo
v Brněnském rozhlasovém
orchestru lidových nástrojů. Doma měl obrovské množství
folklorních nahrávek
a přitáhl mne také k živé lidové muzice. I když jsem
nikdy nehrál ve
folklorním souboru jako on, tak se ta naše společná záliba
potom protnula ve
skupině Teagrass. Tam jsme se pokoušeli propojit folklor
s bluegrassem a
swingem. Ale už v Poutnících jsem měl potřebu přinášet
folklorní inspirace,
zmíním například svou instrumentálku Z brněnského
venkova na albu Chromí
koně.
A když jsem pak naživo potkal horňáckého zpěváka a primáše
Martina Hrbáče a
začal přemýšlet o moravském hudebním vydavatelství GNOSIS
BRNO, otevřely se
další cesty ke světu lidové písně - vydávání CD s živým
folklorem,
dramaturgická práce, zpřístupňování zajímavých archivů,
posléze rozhlasová
redaktorská práce v Českém rozhlase Brno.
Pod značkou GNOSIS jsem vydal 14 folklorních titulů a jako
producent a
dramaturg jsem spolupracoval nejméně na desítce dalších.
Získal jsem za to i
nějaká ocenění, třeba Cenu Národopisné
společnosti. Tahle láska k mapování
lidové písně pak prokvasila do hlubších vrstev mé duše,
cítil jsem potřebu
si některé ty písničky taky občas zahrát. Jen
v jednoduché podobě, takové té
neškolené, ale především kvůli kráse jejich textů a melodií."
Tam je i souvislost ohledně spolupráce s Jitkou Šuranskou?
"Ano. Zhruba v roce 2003 skončil Teagrass a tak jsem ke
spolupráci oslovil
tehdy mladičkou zpěvačku a tercášku Cimbálové muziky
Stanislava Gabriela z
Uherskohradišťska Jitku Šuranskou. A to s návrhem vytvořit
jednoduché
hudecké duo. Na počátku to nebylo úplně jednoduché, Jitka
měla svou
představu o tom, jak se hrají lidové písně, já zase tu svou.
Ta byla
určovaná tím, že jsem cimbálku hrát neuměl a spíše jsem měl
namířeno k tomu
zemitějšímu a jednoduššímu neškolenému podání. Ale po nějaké
době jsme si
porozuměli a vzniklo z toho v roce 2005 CD
Písňobraní, za něž jsme dostali
cenu Anděl. A pak jsme hráli dál, začaly občas i výjezdy do
zahraničí. Jenže
já jsem začal být vytížen i jinými aktivitami (rozhlas,
publicistika,
šéfredaktorování Kultruních novin). Jitka chtěla hrávat
více, tak začala
zkoušet i jiná uskupení a také si našla svůj sólový přístup.
Byla velmi
talentovaná a doslova rozkvetla. Z tohoto světa nám bohužel
odešla příliš
brzy."
Jakou roli ve Tvém životě hraje psaní?
"Vždycky jsem toužil psát, občas jsem si zapisoval
zajímavosti, co mne
zaujaly nebo deníkové záznamy. Po roce 1990 jsem zkoušel i
nějaké fejetony.
Velkým a zásadním impulsem pro mne byly samizdatové fejetony
Ludvíka
Vaculíka, které po roce 1989 vyšly v souboru Jaro je
tady. Z toho jsem byl
úplně paf, jak je možné takto trefně, osobitě a jazykově
bohatě psát! To
všechno by bylo na delší povídání....
Já jsem musel hodně psát v době svého vydavatelství,
kdy jsem vytvářel
podrobné doprovodné booklety k CD. Ke skutečné
publicistice mne ale přitáhl
roku 2007 Jakub Patočka, tehdy šéfredaktor Literárních
novin. V roce 2008
jsem tam kromě vlastního psaní dokonce dělal redaktora
stránek o umění. A
pak v roce 2009 přišly naše Kulturní noviny a já jsem
se z nutnosti udržet
toto médium v rytmu rozepsal. Teď trochu
bilancuju a objevuji to pro mne až
neuvěřitelné množství svých textů na nejrůznější
témata. Vlastně mám psaní
především jako svého druhu sebevzdělávání a současně objevování
sebe sama,
své duše. To je asi ta nejpřesnější charakteristika."