Na housle vržu jak vesnický lidový hudec

S Jirkou Plockem jsme se seznámila v dávnověku, tuším v roce 1984, kdy začala má profesionální zpívací dráha. Skoro každý den byl naplněný hudbou a potkávala jsem mnoho lidí z muzikantské branže. Jirka byl jedním z nich, tehdy z okruhu kolem brněnských Poutníků, od roku 1988 členem a tak nějak  mi s ostatními splynul, bluegrass totiž nikdy nebyl má parketa. O to více jsem jeho osobu vnímala později, ať už díky novinářskému působení např. v Kulturních novinách nebo v Českém rozhlase a spolupráce s Jitkou Šuranskou byla čirá hudební radost. 
A nejen to, i jeho cesta ke kořenům lidové písně a hudby. V současnosti sbírá síly a podporu pro sepsání velké monografie o písni jako kulturním fenoménu s názvem Píseň duše. A nedávno mu v nakladatelství Galen vyšla kniha Zápisky potulného lidopisce. Pro mne osobně je Jirka laskavý lidopisec, který nejen hudbu  vnímá s pokorou. A i když už věkem kluk není, já v něm pořád kus čisté chlapecké duše nalézám. Původním povoláním je biochemik a to díky jeho hudební a novinářské a další činnosti alespoň u mne zapadlo do hlubin dějin.         

Jirko, kdy Tě poprvé oslovila muzika?  
"Moji rodiče měli muziku doma na gramofonových deskách, byla to klasika i populární písně 60. let. Líbilo se mi to, ale opravdový iniciační zážitek mi jako klukovi přinesl koncert Greenhorns v zámecké jízdárně v Náměšti nad Oslavou. To bylo  tuším v roce 1970 a souběžně s tím přišla deska Písně amerického západu s Greenhorns, Spirituál Kvintetem a White Stars z roku 1969, kterou jsem skoro ohobloval. To bylo doslova uhranutí a nastavení azimutu další cesty."

Proč jsi si jako hudební nástroj vybral mandolínu?  
"Jako kluk jsem se učil na housle, takže přechod na mandolínu byl kvůli stejnému ladění logický a pak, mandolína byla pro mne písničkám blíž než housle. Kvůli možnostem akordického doprovodu. Začal jsem však na ni vlastně z nouze, protože jsem neměl peníze na pětistrunné banjo. Do toho jsem se náruživě zamiloval díky hře Marko Čermáka. Později jsem si na brigádě nějaké peníze vydělal a banjo, které se tu začalo vyrábět, si koupil. Ten nástroj byla prostě moje posedlost ! Akorát do které kapely jsem přišel, tam byl lepší banjista. Tak jsem musel u mandolíny zůstat."



A mandolínu si posléze za housle vyměnil.
"No nevyměnil, já jsem se k houslím po mnoha letech vrátil, ale v jejich nejjdnodušší podobě. Skoro všechno školení jsem z dřívějška zapomněl a vržu jako vesnický lidový hudec. A to mě na tom právě rajcuje!"

Jaká hudba nebo skupina Tě v Tvých hudebních začátcích oslovila?  
"Já už ani nevím, jak jsem se dostal k první desce Dire Straits,  ta byla u nás k dostání někdy na přelomu 70. a 80. let jako jedna z mála zahraničních. Ale ten zvuk kytary, ten puls kapely a písničky, které se pohybují mezi bigbítem a country, mi učarovaly. Taky jsem tu desku pěkně ošmirgloval. Když jsem potom přišel do Poutníků, tak jsme se nějak logicky všichni v lásce k  Dire Straits sešli, zmíním třeba poutnické úpravy Telegraph Road a dalších písní."   

A jaká muzika Ti dělá dobře na duši nyní? 
"Na to nemám jednoznačnou odpověď, v různých situacích na mne různě působí i písně. I ty, které mám třeba hodně rád, bych si v určitých chvílích nepustil. Taky jde o to, kam v té dané chvíli člověk míří, zda ke ztišení či k obecnější pohodě nebo potřebuje vzpruhu a energii, aby mohl v něčem pokračovat. Mám rád hudbu a písně Druhé trávy, třeba Až nás smrt rozdělí, Za poslední lodí nebo Infielu. Široký záběr v mém srdci mají některé písničky Vlasty Redla, třeba Přijdu hned a také Vlastovo a Viktorinovo Carpe diem. V poslední době jsem ulétával na písničce Anděl od Mirai, o ní píši také ve své knize." 

Tak mi o ní něco řekni.  
"Po odchodu z postu šéfredaktora Kulturních novin, v roce 2016 z rozhlasu a s připojením na Facebook mé psaní přestalo být povinností a nutností a začalo spontánně dostávat reflexivnější charakter. Už jsem taky měl cosi v životě za sebou a leccos se mi začalo zrcadlit s odstupem. Začínal jsem si to uvědomovat a nacházel jsem také do té doby neuvědomovanou  společnou niť, která propojuje mé spontánní facebookové příspěvky s některými mými staršími glosami a fejetony. Je to zájem o člověka, o jeho prožívání, o klíčové životní situace. A z toho vlastně vznikl výběr textů, který teď vydalo nakladatelství Galén pod názvem Zápisky potulného lidopisce. V termínu lidopisec je myslím skryto vše."  



Vracíš se do minulosti, zejména k lidovým písním, proč Tě to tak chytlo a oslovilo?  
"Moravské lidové písničky a vůbec východoevropský folklor mne zajímaly od počátku 80. let, kdy jsem se spřátelil s basistou Petrem Surým. On byl takový obojživelník – s námi hrál bluegrass a vedle toho exceloval na basu v  cimbálovkách. Nakonec získal profesionální místo v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů. Doma měl obrovské množství folklorních nahrávek a přitáhl mne také k živé lidové muzice. I když jsem nikdy nehrál ve folklorním souboru jako on, tak se ta naše společná záliba potom protnula ve skupině Teagrass. Tam jsme se pokoušeli propojit folklor s bluegrassem a swingem. Ale už v Poutnících jsem měl potřebu přinášet folklorní inspirace, zmíním například svou instrumentálku Z brněnského venkova na albu Chromí koně.   
A když jsem pak naživo potkal horňáckého zpěváka a primáše Martina Hrbáče a začal přemýšlet o moravském hudebním vydavatelství GNOSIS BRNO, otevřely se další cesty ke světu lidové písně - vydávání CD s živým folklorem, dramaturgická práce, zpřístupňování zajímavých archivů, posléze rozhlasová redaktorská práce v Českém rozhlase Brno. Pod značkou GNOSIS jsem vydal 14 folklorních titulů a jako producent a dramaturg jsem spolupracoval nejméně na desítce dalších. Získal jsem za to i nějaká ocenění, třeba Cenu Národopisné společnosti. Tahle láska k mapování lidové písně pak prokvasila do hlubších vrstev mé duše, cítil jsem potřebu si některé ty písničky taky občas zahrát. Jen v jednoduché podobě, takové té neškolené, ale především kvůli kráse jejich textů a melodií."

Tam je i souvislost ohledně spolupráce s Jitkou Šuranskou?  
"Ano. Zhruba v roce 2003 skončil Teagrass a tak jsem ke spolupráci oslovil tehdy mladičkou zpěvačku a tercášku Cimbálové muziky Stanislava Gabriela z  Uherskohradišťska Jitku Šuranskou. A to s návrhem vytvořit jednoduché hudecké duo. Na počátku to nebylo úplně jednoduché, Jitka měla svou představu o tom, jak se hrají lidové písně, já zase tu svou. Ta byla určovaná tím, že jsem cimbálku hrát neuměl a spíše jsem měl namířeno k tomu zemitějšímu a jednoduššímu neškolenému podání. Ale po nějaké době jsme si porozuměli a vzniklo z toho v roce 2005 CD Písňobraní, za něž jsme dostali cenu Anděl. A pak jsme hráli dál, začaly občas i výjezdy do zahraničí. Jenže já jsem začal být vytížen i jinými aktivitami (rozhlas, publicistika, šéfredaktorování Kultruních novin). Jitka chtěla hrávat více, tak začala zkoušet i jiná uskupení a také si našla svůj sólový přístup. Byla velmi talentovaná a doslova rozkvetla. Z tohoto světa nám bohužel odešla příliš brzy."        

Jakou roli ve Tvém životě hraje psaní?  
"Vždycky jsem toužil psát, občas jsem si zapisoval zajímavosti, co mne zaujaly nebo deníkové záznamy. Po roce 1990 jsem zkoušel i nějaké fejetony. Velkým a zásadním impulsem pro mne byly samizdatové fejetony Ludvíka Vaculíka, které po roce 1989 vyšly v souboru Jaro je tady. Z toho jsem byl úplně paf, jak je možné takto trefně, osobitě a jazykově bohatě psát! To všechno by bylo na delší povídání....   
Já jsem musel hodně psát v době svého vydavatelství, kdy jsem vytvářel podrobné doprovodné booklety k CD. Ke skutečné publicistice mne ale přitáhl roku 2007 Jakub Patočka, tehdy šéfredaktor Literárních novin. V roce 2008 jsem tam kromě vlastního psaní dokonce dělal redaktora stránek o umění. A pak v roce 2009 přišly naše Kulturní noviny a já jsem se z nutnosti udržet toto médium v rytmu rozepsal. Teď  trochu bilancuju a objevuji to pro mne až neuvěřitelné množství  svých textů na nejrůznější témata. Vlastně mám psaní především jako svého druhu sebevzdělávání a současně objevování sebe sama, své duše. To je asi ta nejpřesnější charakteristika."
Děkuji za rozhovor!



ZADEJTE KOMENTÁŘ



HUDEBNÍ ZPRÁVY
Poutníci se na narozeninových koncertech sejdou v nejsilnější sestavě
12.08.

Poutníci se na narozeninových koncertech sejdou v nejsilnější sestavě

Kdo by neznal hity Napsal jsem jméno svý na zdi, Pojďme se napít, Hvízdání nebo Panenka. Nyní je budou moci posluchači...


Polští Vader si prodlouží zářijové turné. Přijedou i do Prahy a Brna
11.08.

Polští Vader si prodlouží zářijové turné. Přijedou i do Prahy a Brna

Je tomu měsíc, co si polská death metalová ikona Vader naplánovala náhradní koncerty z letošního jara do Bratislavy...


Kapela Napořád natáčí s britským producentem Clintem Murphym
11.08.

Kapela Napořád natáčí s britským producentem Clintem Murphym

Půl roku to trvalo, ale členové kapely Napořád se dočkali. Od pondělí 10. srpna začínají v nahrávacím...


Legendární Orient se na berounských prknech opět představil ve velice dobrém světle
11.08.

Legendární Orient se na berounských prknech opět představil ve velice dobrém světle

Berounský RC Prdel měl na pátek 7.8.2020 v line upu dvě rockové položky. Premiérově se hostům ukázala...


Daniel Hope vystoupí v Praze na unikátní plovoucí scéně na Vltavě
09.08.

Daniel Hope vystoupí v Praze na unikátní plovoucí scéně na Vltavě

V rámci mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu vystoupí 19. září přímo na hladině Vltavy britský...


» zobrazit více...


RECENZE
PRÁVĚ VYŠLO
Vzhůru přes oceán
03.08.

Vzhůru přes oceán

» Vitacit

Vzhůru přes oceán je debutové album legendární heavymetalové skupiny...

PODPORUJEME NADĚJNÉ KAPELY



Víme, jak je těžké pro mladé ale zatím neznámé kapely prorazit do médií a tím získat nové fanoušky.


» Podporujeme nadějné kapely

» Zadání profilu interpreta

Hudební knihovna - NEWSLETTER

Chcete dostávat do vaší emailové schránky aktuální informace ze světa hudby? Přihlašte se k odběru newsletteru. Odběr můžete kdykoliv zrušit.

Přihlásit k odběru newsletteru