I stará ponožka může udělat radost

Legendární britský kytarista, zpěvák a skladatel Eric Clapton si svým jedenadvacátým studiovým albem Old Sock chtěl udělat radost. Bez výraznějších komerčních ambicí posbíral písně různých stylů, které ho v dětství ovlivnily nebo jej provázely v jeho dlouhé hudební kariéře, a vytvořil a natočil k nim coververze. Některé plné úcty a piety, jiné odvážnější.

Z dvanácti písní tak album nabízí deset coververzí a jen dva nové, pro tuto desku určené songy Every Little Thing a Gotta Get Over. Ale ani ty nepocházejí od zpívajícího kytaristy, jejich autorem je kytarista a mandolinista Claptonovy skupiny Doyle Bramhall II. Vedle sebe tedy máme nové i osmdesát let staré písně, které se pohybují od reggae přes rock, swing, blues, jazz až ke country a trampské hudbě. Bohužel trpí určitou nevyrovnaností.

Překvapivě dominuje reggae

O pohodový vstup do Claptonova světa se postará prosluněné, vzdušné reggae Further On Down The Road. Skladba hvězdy bluesové hudby Taj Mahala, který si v ní také zahrál, zdobí jednoduchý hudební doprovod, osvěžující foukací harmonika, hostující ženský vokál a příjemný Claptonův zpěv.

Angel J. J. Calea představuje jemnější formu blues rocku, v této až příliš usedlé retro písničce Clapton dokazuje, jak skvělým kytaristou je. The Folks Who Live On The Hill patří k nejpomalejším skladbám desky, táhlá balada je sice dostatečně procítěná, ale schází jí energie.

Té naopak má na rozdávání Gotta Get Over. Jedna z mála rockových skladeb, která disponuje tahem na bránu, nápaditějšími aranžemi, výrazným vokálem hostující Chaka Khan či krásnými instrumentálními pasážemi. Till Your Well Runs Dry patří také k baladám, ale mnohem živějším a navíc je nápaditě a přirozeně proložená odlehčenými reggae pasážemi.

Dva rockoví veteráni si to užívají

Z celého alba se nejvíce mluví o skladbě All Of Me, do níž si kytarista pozval Paula McCartneyho. V této swingující písni si oba veteráni výborně rozumí, spolupráci si užívají a stejně jako hudba nikam nespěchají. Odbočku ke country a trampské hudbě představuje Born To Lose, která je postavena na silně nostalgické náladě.

Kouzelné hammondky Stevea Winwooda určují ráz písně Still Got The Blues, tato nesmírně čistá, procítěná skladba Garyho Moorea patří k vrcholům desky. Dřevní blues Good Night Irene evokuje imaginární Hochy od Syslí řeky z mého oblíbeného filmu Bratříčku, kde jsi? V Your One and Only Man se Clapton opět vrací k příjemně houpavému reggae.

Every Little Thing patří k slabším kouskům desky, ne příliš výrazná písnička v sobě opět nese stopy reggae, ale tohoto stylu je už trochu moc. A ani dětský sbor do její nálady příliš nezapadá. O loučení v jazzové atmosféře zakouřeného baru se postará Our Love Is Here To Stay, slavný to song bratrů Gershwinových.

S novou deskou Old Sock nechce Clapton dobývat hitparády, moderní trendy ho už dlouho nezajímají. Chce jen potěšit sám sebe, spolupracující muzikanty, kamarády, fanoušky. Určitě se mu to podařilo, ale album nic zásadně nového, natož přelomového nepřináší. A to, že je Clapton výraznou osobností, vynikajícím kytaristou a charismatickým zpěvákem s obrovským citem především pro bluesovou hudbu (škoda, že je na desce zastoupena minimálně), už víme dávno.