Harries na Until the Sky Bends Down ukazuje dvě různé tváře

James Harries, muzikant pocházející z anglického Manchesteru, který již má svoje jméno i v České republice, vydal letos svoji šestou studiovou desku. Until the Sky Bends Down nabízí deset nových skladeb, rozdělených po pěti na písně s kapelou a na sólové folkem nadechlé písně. Deska se točila v Česku, přestože sám interpret měl vícero nabídek z Irska, Francie či USA. Tentokrát si nechal poradit od svého producenta Paula Bella a splnil si sen o nahrávání s kapelou a z napsaných zhruba třiceti skladeb vzešla nová kolekce.

Hned úvodní skladba Salvation je něčím novým v diskografii angličana. Majestátní zvuk a smyčce jsou slyšet ze skladby, která ma jasný hitový potenciál. Skladba, která vznikala v holandském hotelu, ve kterém zůstal Harries úplně sám. Velkolepý otvírák, který ale neztrácí nic z předchozích rysů Harriesovi tvorby. Dalším hitem by klidně mohla být trojka Shooting Star, která má jasný přímý refrén a ve spojení s perfektním zvukem nabízí zase trošku odlišnou tvář, než na jakou jsme byli u Harriese zvyklí.



Druhou skladbou na desce je Your Love, která měla v původní verzi přes sedm minut. Hudební sekce skladby se naprosto změnila a stopáž je tak o polovinu kratší. Přesto Your Love patří také k songům, které mohou mít rádiové ambice, jedinou výtkou může být až přepříliš medová atmosféra skladby, navíc v kombinaci s těmi ostatními je toho až přespříliš. V první časti alba nalezneme ještě moderním country nasáklou Tell Me What You Have To Lose, nesmí se opomenout ani možná největší klenot první části My Saving Grace, která je mixem všeho nového z první části desky.

Druhá část je klidnější, James Harries se vrací ke svému jasně rozpoznatelnému stylu, sám s kytarou, či piánem. Úvodem druhé části je velmi komorní titulní balada Until the Sky Bends Down. Where Does the Magic Go je zase odehraná pouze za doprovodu kytary s typicky uhrančivým Harriesovým projevem. Následující Carolina byla natočena již na minulé album, nyní byla dobroušen prací producenta a vzešla z ní příjemná jemná balda. V křehce klidném tempu se veze i předposlední Lay Down Beside Me, na kterou naváže závěrečný opus The Hillside, který se překvapivě neudrží při akustice, ale postupně se přesouvá do tajemných sfér nejrůznějších ruchů.



 James Harries na svoji šestou desku namichal dva různé typy skladeb. Rozdělil je po pěti na poloviny a připravil tak krásnou půdu pro své vinylové vydání. Nová deska nabízí jak lesk popových hitů, tak i svou odvrácenou folkovou tvář. Tento experiment se Harriesovi vcelku povedl a těchto čtyřicet minut hudby rozhodně nebudete považovat za ztrátu času.