Exil(e) pro popové melancholiky

Připadá vám zvuk rockové, punkové či metalové kytary nechutně hrubý a dnes už překonaný? Máte rádi pop, ale zároveň je pro vás většina popové produkce moc veselá? Byli byste ochotni poslouchat The Cure či Depeche Mode či dokonce novoromantické modly Visage nebo Ultravox, jen kdyby nebyli tak neuvěřitelně staří? Pak vyzkoušejte Hurts, kteří právě přicházejí se svojí druhou řadovou deskou nazvanou Exile.

Pop v černé barvě

Pokud má někdo popsat, co za styl že Hurts produkují, čeká ho poněkud obsáhlejší úkol než u Iron Maiden (heavy metal) – tedy za předpokladu, že nezůstane u suchého konstatování „přece pop".

Mně osobně nejvíce sedne temnější poloha manchesterského dua, představovaná např. hned úvodním a zároveň titulním trackem. Až tranceově bublající klávesy prořízne ostrá baskytara, nicméně tato vstupní atmosféra v duchu industriálních Nine Inch Nails vydrží jen do nástupu popově průzračného zpěvu, který track poněkud zjemní. Vokální linka skvěle osciluje mezi durovou a mollovou polohou, aranžérsko-producentsko-zvukařský výkon si též zaslouží jedničku. Skvělá resuscitace syntezátorových osmdesátek pro hitparádové žebříčky druhého desetiletí 21. století.

Kytarovější Miracle se nese v poklidném tempu a její verše „Look at all the damage you have done, in time you can see what a savage I've become" skvěle souzní s její melancholickou náladou a hymnickými aranžemi. Jak se podařilo sladit její hudební složku s vizuální podobou už ponechám na vašem uvážení – viz video o pár odstavců níže.

Třetí song Sandman přináší příjemné oživení, totiž mechanický rytmus typický pro r&b respektive hip hop (a to včetně vinylového praskání). Pokud nemáte rádi situaci, kdy vám zpěvná melodie vleze do hlavy a nechce ven, Sandmana radši přeskočte. Všichni ostatní příznivci zpěvného popu však budou nepochybně nadšeni.

Nasládlá balada Blind je nepochybně určena jinému typu publika než jsem já, mladé slečny někde na pomezí žebříčkových boy bandů a trošku náročnějšího pop-rocku se nepochybně chytnou právě zde. Já raději přeskočím o trochu dál na rychle ubíhající track Cupid, který obohatil svůj syntezátorově popový háv o slide kytaru ala trip hopová Morcheeba a náladou mi připomíná legendární hitovkou Personal Jesus od již zmíněných Depeche Mode.

S pokračujícím časem sice Exile i dál pokračuje v nabídce příjemných melodií na pomezí mnoha stylů a maximálně profesionální producentské práce, na druhou stranu však zejména zpěv působí píseň od písně poněkud jednotvárně, až jsem se přichytil při myšlence, že by to k odtažitě učesanému hlasu Thea Hutchcrafta chtělo občas nějakého hosta, ideálně soulově zabarvenou divu. Tak třeba se dočkáme na příští desce.

Úspěšný následovník?

Pokud jste si oblíbili předchozí hity dua, např. Better Than Love, Blood, Tears & Gold nebo Wonderful Life, nemáte co řešit a Exile si určitě pořiďte. Nabízí totiž identický styl jako mega úspěšný debut Happiness a jestli od jeho vydání Hurts nepatrně ztratili příchuť žhavé novinky, na Exile to více než dostatečně vyvažují dospělejším výrazem a maximálně propracovanou produkcí. A štastní majitelé lístků budou navíc moci již za pár dnů během pražského koncertu Hurts posoudit, jak se duu daří předvádět písně ze žhavé novinky naživo.