Everyday Life je na hony vzdálená tomu, co kdy Coldplay natočili

Londýnští Coldplay jakoby zapomněli psát hity a dělají vše pro to, aby se z velkých hal a stadionů vrátili zpět na klubovou scénu, kde v devadesátých letech vyrostli. Jejich aktuální dvojalbum Everyday Life je toho příkladem. Je na něm však třeba ocenit odvahu, s jakou se vzdálili všudypřítomnému mainstreamu a snaží se prozkoumat všechna zákoutí alternativy. A zároveň vyzkoušet trpělivost svých fanoušků.

Mnohé už naznačily tři lakmusové papírky - singly Arabesque, Orphans a Daddy, které prosvištěly éterem loni v říjnu a listopadu. A přitom jen druhý z nich snese vzdáleně a s přimhouřením oka srovnání s dřívějšími úspěchy skupiny, když si půjčuje atmosféru irských U2 a nenápadně v refrénu také fragment z písně Rolling Stones Sympathy for the Devil. Na můj vkus tedy nuda. A ten každodenní život nepřináší. Alespoň ne v mém případě.

Ale i tak bych neházel flintu do žita a doporučil bych obě části dvojalba nazvané Sunrise a Sunset pozorně poslouchat. Nedejte na první dojem. Nejen kvůli sdělení, jež postihuje současná témata společnosti od mezilidských vztahů až po ekologii (tedy nic radostného), ale především kvůli patrnému posunu Coldplay směrem k ethno hudbě. Teprve pak se před vámi vynoří řada hudebních inspirací a meditativních nálad přebalených gospelovými, soulovými, jazzovými či folkovými mašličkami.

Stačí jen naslouchat a zatáhnout za ně. Nezasype vás sice výbuch konfet, ale citlivě zastřené emoce s charakteristickými popovými melodiemi na pozadí, jež nádherně vygradují v písni Champion of the World, až vám budou stát chlupy na těle v pozoru. A to za chvíli pozornosti stojí, přestože je deska stylově neuchopitelná a na hony vzdálená tomu, co kdy Coldplay natočili.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka