Coldplay - Mylo Xyloto

Britská kapela Coldplay, svého času pro mě příjemná melancholická muzika. Tedy aspoň v době vydání průlomového alba A Rush of Blood to the Head. The Scientist si můžu pustit od té doby kdykoliv a vždycky se mi líbí. Jinak už pro mě upadala v zapomnění a nebýt blížícího se koncertu v Praze, bylo by tomu tak i nadále. Kapela se za těch deset let hodně změnila, stala se o dost přístupnější širokému publiku. Dost starších fandů to nejspíš těžko vydýchává, ale díky přílivu spousty nových fanoušků to může být kapele celkem jedno. Vyprodané stadiony mluví samy za sebe.

Deska z roku 2011, nazvaná poněkud zvláštně Mylo Xyloto, nabízí rozporuplný materiál. Na jednu stranu chytlavé skladby, na druhé straně jim to prostě nevěřím. Ještě dodám, že se jedná o koncepční příběh o lásce dvou lidí. Název desky právě tvoří jejich jména. Kdybych si o desce předtím něco nepřečetl, tak vůbec není poznat, že by se jednalo o nějaký ucelený koncept. Skutečně jsem neměl příliš představu, kam se kapela vyvinula, tak jsem byl dost v šoku, když se na mě po krátkém a zbytečném intru (takové krátké plochy tu najdeme ještě dvě, a všechny stejně zbytečné) vyvalila taneční Hurts Like Heaven, která mi chvílemi i připomíná veselejší chvilky The Cure. Chytlavá skladba s drivem, takových na albu moc není. Chris Martin a banda kolem něj se utápí v popových experimentech a přeslazených melodiích, na které by se vosy musely lepit víc než cukrovou vatu.

Jestli mě nějaká skladba odstřelila a já si říkal, že to snad ani nemůžou myslet vážně, tak rozhodně diskárna v podobě Every Teardrop Is a Waterfall. Tohle jako vážně? Tohle by se neztratilo ani u Davida Guetty. A když zazní Princess of China s hostující Rihannou, tak už vážně nevím, co jsem si to vlastně pustil. Protože  tohle Coldplay nevidělo ani z dálky. Rihanna má jeden z nejprůměrnějších hlasů vůbec, v téhle skladbě tudíž mohl hostovat takřka kdokoliv a nic by se nestalo. Ono by se vlastně nic nestalo, kdyby tahle skladba vůbec nevznikla. Absolutní střední proud, něco, co se dá zaměnit prakticky s čímkoliv, co jede v rádiích a v televizi, to bych opravdu nečekal. Nudné melodie, nudný rytmus, ani moment, který by mě vytrhl z letargie. 

Když ale odloží načančané klávesy a elektronický zvuk bicích a vezmou do ruky akustickou kytaru a citlivě napsaný text i melodii, tak se jim to dá věřit. To je případ nejlepší skladby alba, Us Against the World. Skladba pro mě naprosto vybočuje z desky jak obrovský osten, tady se kapela blíží tomu charismatu, který mě na nich kdysi oslovil. Stejně jako v komorní Up in Flames, nebo v závěrečné Up with the Birds. Tady musím ocenit i kytarovou práci Jona Bucklanda, jeho úsporná hra dává skladbě přidanou hodnotu. Jeho vyhrávky stojí většinou za to, když už se ozvou. Celou kapelu ale uslyším málokdy. Docela věřím i tomu, že naživo věci z této desky vyzní lépe.

Coldplay si jdou svou cestou a jsou evidentně spokojení oni, ale i fanoušci. Tedy aspoň ti, kteří přijali novou podobu kapely. Věřím, že kdo půjde na koncert, bude odcházet spokojený. Ale pro mě je Mylo Xyloto těžce podprůměrná deska s pár výraznými momenty a jinak samoúčelnými sladkobolnými melodiemi, na dopolední relax docela příjemné, ale takové nijaké a prázdné.