Ďábel, dinosauři, Ježíš – druhé album nové Alice In Chains

Od velké comebackové desky Black Gives Way To Blue uplynuly již čtyři roky. 28. května 2013 vydala stará sestava Alice In Chains s novým zpěvákem Williamem DuVallem druhé album své „polayneovské" éry The Devil Put Dinosaurs Here. Chce tímto CD kapela něco říct, nebo jen zamazává časovou díru, aby se nezdálo, že po návratu opět zamrzla?

Grungeoví dinosauři nejsou na vyhynutí

Vymezit pojem „grunge" bylo pro hudební kritiky vždycky těžký oříšek. To už se spíše shodli na tom, které kapely do tohoto žánru spadají. Alice In Chains byla jako čelní představitel chápána většinou bez výhrad. Psala se devadesátá léta a původní frontman Layne Staley byl ikonou emotivního zpěvu. Pak přišly drogy, smrt a rozpad kapely. Jenže v roce 2005, kdy vývoj rocku nechal grunge daleko za sebou, se Alice In Chains přihlásila znovu. Devadesátková sestava zůstala nezměněna, jen za mikrofonem a s kytarou se objevila nová tvář Williama DuValla. Fanoušci i kritici byli nadšeni. Deska Black Gives Way To Blue (2009) přinesla něco nového, a přesto důstojně rozvíjela odkaz kapely; jako by Alice In Chains nikdy nepřestala hrát. Nyní vyšlo další album – The Devil Put Dinosaurs Here – a je to opět stará „nová Alice".

První singl Hollow, který vyšel 18. 12. 2012:

The Devil Put Dinosaurs Here, čili něco ve smyslu „byl to ďábel, kdo nám sem narafičil kosti dinosaurů", je teorie, kterou vyznávají američtí křesťanští fanatici, když jedním dechem popírají Darwina. Avšak sám Jerry Cantrell, vrchní skladatel a kytarista Alice In Chains, popírá, že by se novou deskou chtěli pouštět do náboženských sporů. O čem deska je, by mohla napovědět sama titulní píseň The Devil Put Dinosaurs Here. Je na ní něco víc než jen zajímavý název?

Skladba má ponurou, tajemnou až kostelní atmosféru. Svou náladou evokuje přítomnost skryté hrozby, něčeho pokřiveného, možná hnijícího, jako z Lovecraftových hororů. Hudba i text odkazují k něčemu monstróznímu, co přesahuje tento svět. Ďábel, dinosauři, Ježíš... a mezi tím vším člověk, který v zastoupení Alice In Chains nemůže nic jiného, než se z hrůzného pocitu barokní nicotnosti vyzpívat. To je ten pocit, díky němuž je skladba titulní právem.

Nostalgie balad a síla valivých riffů

Vedle mocně podladěných kytarových riffů měla kapela Alice In Chains vždy i druhou tvář. Tou jsou akustické balady. Jejich koncert MTV Unplugged z roku 1996 se posvátností atmosféry v sále může rovnat tomu od Nirvany. Na pomalé, nostalgické písničky nezapomněli ani na novém albu. Jemné tóny zazní poprvé ve skladbě Voices, která je na desce čtvrtá. Zajímavé je, že na stejném místě se na předchozím albu nachází Your Decision, skladba stejného charakteru. Náhoda, nebo promyšlená strategie?

Voices - zástupce „měkkčích" písní Alice In Chains:

Voices je příjemná věc, trochu ji ovšem sráží, že se v jejím textu objevuje snad největší klišé grungeových písní: „voices in my head". Mezi další pomalé skladby akustického rázu patří Scalpel, Hung on a Hook a závěrečná Choke. Všechny jsou pěkně „aliceinchainovsky" na pomezí pozitivní a negativní nálady a je v nich doslova slyšet Amerika, což je cítění a estetika na hony vzdálená té evropské.

Mezi nejnářezovější riffárny a nejlepší písně na albu vůbec patří Stone a Phantom Limb. Stone je druhý singl z desky, vyšel 26. března. Jeho kamenná valivost drtí posluchače od prvních tónů. Právě ve skladbě Stone spočívá dokonalá jednota textu s hudbou. Konečně jsou slyšet opravdové emoce, tolik postrádaný prvek zpěvu v Alice In Chains bez Laynea Staleyho.

Stone, druhý singl s videem plným kamenů, které lidstvo odjakživa valí:

Phantom Limb se od Stone dost liší. Je dlouhá, nemá singlový potenciál. Ale panebože! Díky za ten riff! Je silný jak noha od kulečníku a Alice In Chains s ním nešetří. Po něm následuje rozmázlý refrén a klidná část s výborným sólem, které opět přejde do riffu – naloženějšího než kdy dřív.

Grunge naší doby

Vrátila se Alice In Chains, comeback novou deskou nastolili i Soundgarden, další legendy grunge. Něco velkého kují Stone Temple Pilots, nové album vydali Queens Of The Stone Age a post-grungeoví Foo Fighters mají víc fanoušků než kdy dřív. Co se to děje? Že by nějaká renesance grunge? Alice In Chains má na novém albu hutný, podladěný zvuk jako za starých časů, zároveň však zní moderně. Kytarová sóla se nepředvádí a přitom jsou tak originální, jak jen mohou být.

Vrchol alba, píseň Phantom Limb, se skvělým riffem a sólem:

Deska The Devil Put Dinosaurs Here nevznikla samoúčelně. I když už nepředstavuje takovou bombu jako její předchůdce Black Gives Way To Blue, zaslouží si nové album své pevné místo v novodobé historii a diskografii kapely. Celkově deska plyne bez výrazných tempových i kvalitativních výkyvů, ale mezi tracky se jistě najdou skladby, které budou fanoušci naživo milovat. Budeme se k The Devil Put Dinosaurs Here chtít vracet stejně jako k legendárním nahrávkám z 90. let? To ukáže jen čas. Ostudu si však pánové DuVall, Cantrell, Inez a Kinney rozhodně neutrhli.

The Devil Put Dinosaurs Here není dinosauří pohrobek zašlé doby. Je to deska, která se má poslouchat TEĎ. Ještě jednou si ji poslechněte na podzim, kdy bude vše umírat, nebo uprostřed zimy, kdy holostromy budou trčet v mrazu bez naděje na příslib jara. To je ta pravá grungeová atmosféra pro rozervané zpěvy Alice v řetězech. Deska tím nabude mnoha dalších rozměrů.