Cockney Rejects: nahlas, ostře a oi!

Jestli si některá punková kapela zaslouží označení zásadní, pak to vedle těch největších klasiků jako Sex Pistols, Ramones, Clash a Exploited jsou určitě londýnští chuligáni Cockney Rejects. A to přesto, že na rozdíl od výše jmenovaných jsou pro běžného rockera v podstatě neznámí. Jenže byli to právě oni, kdo první využili pokřiku oi! a zároveň svou hudbou definovali nově se rodící skinheadský subžánr.

Charakteristický pokřik (jinak staré anglické slangové slůvko) se poprvé objevil v jejich skladbě Oi! Oi! Oi! na druhé řadovce Greatest Hits vol. 2 (1980), navíc ho používali k odstartování jednotlivých písní na koncertech místo tradičního one-two-three-for. Samotné užití výrazu oi! jako označení hudebního stylu je dílem publicisty Garryho Bushella ve stejném roce.

Hudebně bratři Geggusové, zakladatelé a hnací motory skupiny, čerpali od svých oblíbenců z poloviny sedmdesátých let (Slade, Sweet, Depp Purple) a z právě zrozeného punku, obzvláště od dalších ojařských věrozvěstů Sham 69. Ti už v té době patřili ke špičkám ostrovní tříakordové revoluce a tak pro zpěváka Jimmy Purseyho nebyl problém odhalit ve tvorbě kytaristy Micka a vokalisty Jeffa potenciál a rovnou jim produkoval debutové album Greatest Hits vol. 1 (1979).

Vedle zmiňovaného Oi! Oi! Oi! skupinu proslavil hned debutový, přímočarý singl Flares & Slippers, při jehož nahrávání bylo Jeffovi pouhých čtrnáct let. I'm Forever Blowing Bubbles je zase přezpívanou hymnou londýnského fotbalového klubu West Ham United, jemuž Rejects hodně fandí a na koncertech se díky tomu často dostávali do sporů s přívrženci konkurenčního Liverpoolu nebo Birminghamu. Jejich vystoupení se ostatně agresivitou, následnými rvačkami s jinými punkery a potyčkami s poldy počátkem osmdesátých let vyznačovala.

K dalším „hitům" patří rozevlátý a téměř hardcoreový Rocker, úderný Police Car, mnohými coververzemi obdařený Bad Man nebo chorál The Power & The Glory ze stejnojmenné řadovky (1981), kterým skupina otevřela svůj dosavadní jediný tuzemský koncert 1. června 2010 v pražském Futuru. Názvy písní také příznačně dokumentují náměty, jimž se Cockneys s oblibou věnují: násilí v ulicích, fotbal, koncerty, policie, věrnost ideálům, subkultura…

Na přelomu 80. a 90. let se kapela pohybovala hudebně na pokraji metalu (album Lethal, 1990) a personálně na hranici rozpadu. Vedle obou bráchů se bicích a basy zhostila řada muzikantů, až teprve roku 2003 albem Out of the Gutter začal povedený comeback. Předposledním zářezem je šest let staré Unforgiven dokazující svou (v rámci žánru) inovativností životaschopnost skupiny. Aktuální novinkou je deska East End Babylon vydaná u příležitosti stejnojmenného celovečerního filmu.

Do České republiky se Cockney Rejects vrátí 17. května 2013, kdy zahrají na festivalu Tři sestry 28 let open airna pražském Džbánu.