Zpomalený tep

Charlie Straight se před pár lety s debutem She's a Good Swimmer bleskově vyhoupli na přední příčky českých hitparád, vyhráli Anděla a cenu MTV, získali si srdce nejedné fanynky. Teda hlavně Albert a mezi fanynkami byli i mnozí fanoušci. Ale to už je jiné téma... Letos na jaře jim vyšla druhá deska, Someone With a Slow Heartbeat, na kterou všichni čekali jako na smilování boží. Asi 90 % bylo po prvních deseti vteřinách v šoku, někteří po prvním poslechu desku zahodili a nemůžou kapele přijít na jméno a jiní se zastavili a pustili si ji znovu.

Proč?

Jak již bylo naznačeno, zásadního rozdílu si můžete všimnou už při prvních vteřinách, prvním poslechu. NEJSOU to Charlie Straight, jaké jsme byli zvyklí je znát. První song How Do You Like Earrings? zní jako The Strokes. Sound ala Garage rock, syntetizovaný hlas zpěváka a zkreslené kytary. Krok do neznáma. Pak hraje něco, co mám pocit, že už jsem slyšela jinde. Snad možná stejná kapela? Nebo podobná kapela? Je to chytlavý, fajn. Sem tam varhany, pak skoro country. Spousta "oooo" a "aaaah" a "whooo". A pak zpět k synťáku. Povětšinou utahaná hudba (Tiger in Your Heart, Coco, Too Many Knives), utahaný hlas, který má ale spoustu energie, když se mu dá prostor.

Charlie Straight prý dospěli

Kritiky říkají, že chlapci dospěli a vrhli se na dospělejší kompoziční postupy. Na albu nenajdete žádný výraznější hit, ale dohromady tvoří deska celek s hlavou a patou. Také upustili od prvoplánové kompozice s chytlavým refrénem, který se zachytí v paměti na první poslech a nepustí a nahradili jí promyšlenější textovou i hudební výstavbou, za kterou člověk může hledat nějakou hloubku. Na druhou stranu zpomalili (proto možná ten název).

Deska je označována jako nejzápadnější hudba, co u nás v poslední době vyšla. Snad je to následováním Indie stylu, který je v posledních pár letech tak in nebo díky producentovi Guyi Fixsenovi. Možná i Albertovou skvělou angličtinou, podle které by se nejen fanoušci této kapely mohli učit.

Suma sumárum je to pro mě průměrná deska překvapující hlavně pokrokem, který pánové ukázali. Nedozvíme se však už, jestli je to pokrok přirozený, či uměle vytvořený. Když zvážíme úspěchy, jaké kapela sklízí, tak na tuto otázku ani nepotřebujeme hledat odpověď. Stačí si pustit Charlie Straight a v poklidu podřimovat, nebo číst.

Jak to vidí Bára:

Řadově druhá deska Charlie Straight má s tou první společného snad jen to, že je znovu celá v angličtině. Řeklo by se, že angličtina, která zní opravdu jako angličtina, by se už v dnešní době snad nemusela ani vyzdvihovat, avšak po festivalových zkušenostech s některými populárními českými kapelami, zpěváky a zpěvačkami jsem zjistila, že u nás tento světový jazyk jednak není zvládnutý, ale jeho interpretace balancuje na hranici nevkusu až pokusu o vtip. Tyhle obavy však u CHS mít nemusíme, Albertova angličtina je zkrátka precizní.

Platonic Johny byla osobitá pecka. Něco nového, energického. Kluci nám všem dali vědět, že tu jsou a že nám mají co nabídnout. Čekat pokračování je však bláhové. SWSH dělá sondu do naší duše. Připravte se na to, že budete donuceni přemýšlet a to nejen nad texty. Když totiž album pojedete po několikáté a texty už nebudete vnímat, hlavou vám pojede jenom čistá hudba, zjistíte, že přemýšlíte nad životem. Přesně tohle s váma někdo, komu pomale tepe srdce udělá.
Pravdou je, že songy ubraly na osobičnosti a přidali na britskosti, což pravděpodobně zapříčiňuje spolupráce s Guyem Fixenem. Pustit se do přeplněných vod indie a britpopu je dost risk, ale pokud Charlie Straight pošlapou jako do teď, můžou si pobyt tam směle dovolit.

Společná vlastnost všech skladeb je gradace, nepředvídatelnost a snad i tklivost. Za naprostý klenot považuji píseň Too Many Knives. Nenápadná melodie, která se do vás zakousne a nepustí. Při poslechu máte neodbytný pocit bezmoci, přitom ji musíte poslouchat stále dokola, když ke konci navíc Albert rozezní svůj hlas v kostele, běhá vám mráz po zádech.

Dávám klukům plus. Nejenom za album, ale za to že jsou, že perfektně fungují jako celek se vším všudy. Od stylingu, přes komunikaci s fanoušky na sociálních sítích až po světové videoklipy. Úkol splněn, ženy jsou dojaty, jejich platonická láska ke klukům se prohlubuje. Muži uznávají, že tenhle „bójbend" zní skvěle a můžou je poslouchat, aniž by se spekulovalo o jejich sexuální orientaci. Tohle přesně náš (a troufám si říct, že nejen náš) hudební průmysl potřebuje, jen tak dál.