„Čeština svléká písničky donaha,“ říká Eliška Buociková

Vydavatelství Supraphon a nahrávací studio The Barn letos vyhlásily první ročník soutěže Talent for Stage. Vítězkou se stala zpěvačka, skladatelka a kytaristka Eliška Buociková. Následně se publiku představila na festivalu Votvírák. Naživo ji bude znovu možné vidět už 16. října, kdy se svou novou kapelou zahraje v pražském klubu Rock Café.

Věnujete se v současné době jen muzice, nebo studujete, pracujete?

Dodělávám poslední rok magisterského studia na VŠE oboru Arts Management a tím pádem si zatím ještě užívám relativně bezstarostného studentského života.

V tom případě asi stále potkáváte řadu zajímavých lidí a materiálu pro nové písně je dost. Říkala jsem si, jestli třeba jdete nějakým extrémním zážitkům naproti. Vyhledáváte adrenalin?

Abych napsala písničku, potřebuju něco zažít, ale neznamená to, že bych musela skákat bungee jumping nebo něco podobného. Stačí jít třeba na večírek, poznávat lidi a příběhy se dostaví samy. Písničky zkrátka vychází z toho, co zrovna žiju a může to být cokoliv.

Jste extrovert? Někdy se totiž člověku nikam nechce, ale tím by se mohl připravit o inspirativní setkání…

Jde psát i o tom, že se vám nikam nechce. I z takových myšlenek se může zrodit song. Jestli jsem extrovert, nebo introvert vlastně ani nevím. Často jsem ráda jen sama se sebou, naopak ale jsou momenty, kdy potřebuju s okolím sdílet svoje prožitky.

Když už nápad na píseň máte, potřebujete k dokončení klid, nebo si vnější vlivy nepřipouštíte, jak jste zabraná do práce?

Rozhodně na to musím mít klid. Vím, že je spousta muzikantů, kteří napíšou písničku třeba ve vlaku nebo v dodávce cestou na koncert. To bych zvládla jen tehdy, když bych měla sluchátka na uších a úplně se od okolí odstřihla. Velmi často, když dopisuju song, jsem zabraná sama do sebe a nechci se s nikým bavit.

A dopíšete všechny načaté věci?

To určitě ne. Mám spoustu rozepsaných věcí, ke kterým se s odstupem času vracím. Často se stává, že je potřeba ten příběh, schovaný do písničky, posunout někam dál, dožít... Až pak můžu písničku dodělat. Někdy na to ani nedojde, takže se mi plní šuplík.

Kolik písní máte v tuto chvíli hotových, respektive takových, které chcete teď hrát?

Písniček mám spoustu. Vychází to i z toho, že jsem dřív měla kapelu, pro kterou jsem byla výhradní autorkou. Ale takových songů, kterými bych se chtěla momentálně prezentovat, je tak jedenáct dvanáct. Zároveň to neznamená, že se všechny dostanou na desku. V tuhle chvíli procházejí sítem přes producenta. Počítám, že další tři čtyři budu na album dopisovat.

Jak snášíte kritiku své práce?

Těžce, ale chápu, že je potřeba. I díky spolupráci s producentem Danem Frimlem se učím dělat kompromisy. Ne vždycky mi například připadá vhodné schovávat myšlenky do metafor. To po mně u některých konkrétních frází Dan chce, takže se o snažím. Dřív bych slova vypálila natvrdo tak, jak jsou.

To musí být ale složité. Písně vznikají podle příběhů, máte je spojené s určitými situacemi, jste zvyklá je říkat napřímo, a najednou je máte publiku předávat jiným způsobem…

Ve svých textech běžně používám i metafory, ne ale vždycky. Připadá mi, že fráze, které jsou řečeny napřímo – a potvrdila mi to spousta lidí – mají velkou sílu. Někdy mě mrzí, že to, co bych chtěla říct přímo, mám říct způsobem, že se lidi musí zamyslet a hledat. Zároveň to ale neznamená, že bych nechtěla, aby posluchači o mých textech přemýšleli.

Mluvila jste o kapele, ve které jste působila. V té jste zpívala písně v angličtině. Dál budete psát už jen česky?

Ano. Trvalo to sice asi deset let, ale už jsem si v sobě tuhle otázku vyřešila. Když jsem zpívala anglicky, dost často moje texty sklouzávaly od angličtiny k takzvané svahilštině a stávaly se z nich vyprázdněné fráze. Šlo mi spíš o to, aby to dobře znělo, než aby to dávalo smysl. Čeština je pro skládání mnohem náročnější, ale zároveň odhaluje člověka takového, jaký opravdu je, a svléká písničky donaha.

Pozorujete změnu u fanoušků v tom, jak vnímali anglické písničky a jak prožívají ty české?

Vnímám to po koncertě, když za mnou lidé chodí. České písničky si víc pamatují a rozumí jejich příběhu. Mám pocit, že u anglických skladeb vnímali spíše energii.

A co obecně reakce na vás? Když Supraphon zveřejnil na YouTube video k písni Oko za oko ne všechny komentáře byly pozitivní. Byla jste na to připravená?

Upřímně řečeno jsem nečekala, že přijde až taková vlna hateů, takže to byl trošku šok. Navíc mě zarazilo, kolik lidí vynaloží energii na to, aby shodilo práci někoho jiného. Učím se s tím ale žít a plně respektuju, že jsou lidi, kterým se moje muzika nelíbí. To je naprosto v pořádku. Z komentářů, které mi připadají jako konstruktivní kritika, se snažím si něco vzít a poučit se. Z těch, jež na mě působí jen jako plácání lidí, kteří se nudí doma u počítače nebo jsou jen nespokojení sami se sebou, si nic moc nedělám.

Dál už budete vystupovat jen s kapelou. Kdo ji tvoří?

Na kytaru v ní hraje Dan Friml, který je zároveň mým producentem. Spolu jsme pak našli ještě basáka Davida Gabriela a bubeníka Davida Klementa. Vtipné je, že všichni tři jsou zatížení na tvrdou muziku, přičemž se mnou hrají popinu. Ale zatím to vypadá, že je to baví.

V Praze v Rock Café vás 16. října čeká koncert. Zahrajete tam jedenáct písniček, o kterých jste mluvila?

Ne. Zazní tam sedm věcí, které jsme doaranžovali a nazkoušeli. Sice jich nebude tolik, ale bude to, doufám, příjemný, zhruba čtyřiceti minutový koncert.

Uslyší vás někde fanoušci ještě do konce roku?

Protože spolupráce s kluky začala až koncem léta, nebyl čas zabookovat do konce roku další místa na hraní. Možná letos ještě stihneme jeden dva koncerty. Už se ale rýsuje příští rok. Na jaro už máme domluvené asi tři akce.

Foto: Lucie Levá, Suprahon