Black Sabbath se vrátili strojem času zpět o několik desetiletí

Země se otřásla, objevila se mohutná trhlina a vyvalil se obrovský kamenný kvádr. Tento nabral rychlost a dovalil se až k základům ještě nedostavěné kovové věže, jejíž vrchol se nachází v nedohlednu. Ten nahrubo otesaný balvan přesně zacelil předem připravený otvor a pomáhá podpírat věž, kterou nadšení stavitelé stále ještě vylepšují.

Legenda žije dál a neztrácí na síle

Tak nějak by se dala popsat významná událost, která právě otřásá rockovým světem. Black Sabbath vydali nové dlouhohrající album. Nejen, že se vše děje se skoro původní sestavou, se kterou vyšlo regulérní album naposledy v roce 1978, ale celkově vše vypadalo bledě, když vyšlo najevo, že Toni Iommy bojuje s rakovinou. Toni však už přežil lecos a tak i nad nemocí zatím vyhrává. Zdá se, že ani pražský koncert není ohrožen a zatím si mohou fanoušci v klidu užívat novinkové album, nazvané magicky 13.

Je to už opravdu dlouhá doba, kdy vyšla v roce 1995 poslední řadovka Forbidden. To však ještě s Tony Martinem. Když se dali Sabbati dohromady opět v původní sestavě, byli na ně fanoušci zvědaví hlavně na koncertních pódiích. Na nosiči vydali příznačně nazvané album Reunion, které však odkazovalo na živá vystoupení. Slibně se zde však nacházely i dva nové songy. Už tenkrát se země chvěla. Po letech vydávání nespočtu kompilací a živáků na nové album došlo až letos přesně v duchu fungování skupiny, kterou Iommy nenechal uloženou u ledu ani po různých životních peripetiích.

Mistr tesař se ani tentokrát neutnul

Těžko říct, jestli měl někdo nějaké očekávání. Ti rozumní museli uznat, že každý má nárok na odpočinek. Proto už první tóny navozují pocit spokojenosti, že je vše v pořádku. Ano, všemu vládnou ty mistrnné kytarové rify, na které má pan Iommy patent na všechny věky věků. Je to, jako obrovský rozhrkaný vůz, který přesto někdo drží pevně v opratích. Mezi až brutální rify občas zabrousí tiché vybrnkávání, navozující temnou atmosféru, jako tenkrát. Je to tak. Vůbec se to celé odehrává v tom duchu sedmdesátých let, jakoby pánové chtěli prostě říct: ,,Takový jsme byli a takoví jsme teď zas." Jednotlivé písně dávají rozvzpomenout na ty časy s Ozzym. Jen ať se posluchač zamyslí každý sám do kterého přesně alba té doby by ta která píseň dobře zapadla. Patrné je to např. na písni Loner. Ten naléhavý melodický základ tu už parkrát byl. Podobně další Zeitgeist dává vzpomenout např. na klidnější momenty alba Paranoid. A je tu mnoho dalších momentů, které připomenou časy minulé. V Dear Father dokonce zazní ty legendární zvony, které tenkrát v písni Black Sabbath tolik uhranuly množství budoucích metalistů.

Co je však opravdu potěšitelné, je Ozzyho zpěv. Rozdíl není snad vůbec patrný. Nadneseně řečeno: Tenkrát byl trochu pod parou a dnes má nějaká ta léta. A hlavně, oproti živým vystoupením, kde je třeba často přivírat oči, tady slušně intonuje a nepůsobí nijak ušláple, směle lze tvrdit, že svěže. Užijme si jeho naléhavost naplno třeba v Dear Father.

Je třeba přiznat, že jednotlivé písně nejsou složeny až tak záludnně. Rozhodně se nešlape na plynový pedál s maximální razancí. Tempo je střední až pomalé s důkladnou razancí na jednotlivé rify. Nic vám neuteče. Je to jak v základní škole hard rocku. Vše je navíc nazvučeno tak, že je každý nástroj slyšet čistě zvlášť. Vše je průhledné, jako horská bystřina.

Třináctka, jako hořící znamení pro ty, kdo už nedoufali

Osmice písní, kterou doplňuje bonus dalších třech, se převalí jako ta kára výše popsaná a člověk se jen těžko zvedá z prachu cesty, nemohouc si uvědomit, ve kterém století se to vlastně nachází. Jestliže byla řeč o vzpomínce na léta sedmdesátá, je třeba dodat, že v případě téhle desky se rozhodně nejedná o vykrádání sebe sama. Tony naprosto přesně ví, co dělá, když hrábne do strun. Právě, že zní tak neuvěřitelně tato připomínka dob dávno minulých a přitom čpící čerstvostí.

Nezbývá, než zauvažovat, jaký bude mít deska 13 celkově přínos. Jestli má navodit jen vzpomínku, bude se týkat jen určité části rockového publika, která má ponětí o historii skupiny. Za Black Sabbath se táhnou spousty následovníků, kterým však mládí naordinovalo vlastnost posunout věci dál. Bude stačit dřevní rock té hordě metalistů, která se v dnešních dobách snaží nacpat do tvorby co nejvíc velesložitých vyhrávek? Nebude se někdo nudit u řízného, leč pomalu plynoucího alba? Každopádně třináctka i tak ještě více prohloubí rýhu započatou v roce 1970 v srdcích mnoha oddaných.