Alkehol nehraje až do bezvědomí, ale málokdo si to uvědomí

Hola, hola, do nejbližší knajpy zapadnout, korbele do rukou, a chlastat a chlastat až… Do bezvědomí. Kdo jiný by u nás mohl vydat desku s tak jednoznačným názvem a jednostranným zaměřením než zasloužilé ožralecké komando jménem Alkehol? Svou čtrnáctou řadovku vypouští do světa se všemi znaky dlouhodobě zavedeného souboru, který prostě už dávno nemůže ničím překvapit. Skalním fanouškům se to ale pořád musí líbit.

Co jsme psali o předcházejících albech

• Dvanáctka: „Sice je to pořád na jedno brdo, ale na druhou stranu o to více je neuvěřitelné, že Alkehol neustále dokáže vymýšlet nové a nové písničky na stejné téma a prakticky ve stejné melodii."
• Pojďme se napít: Alkehol rozhodně nezklamal (i když tahle deska patří spíš mezi ty jeho slabší) – kdo ho má rád, bude mít i nadále, a kdo ne, ten má prostě smůlu.
• A o historii českého pubrocku si přečtěte ZDE.

Vyhrajte CD Do Bezvědomí - více informací najdete na našem Facebooku.

Je nejvýše pravděpodobné, že duo Kuna-Hereš už asi nikdy nestvoří povedenější desky, než byly Na zdraví a Planeta opic. Žádná z ostatních však na druhou stanu výrazně nepadá pod laťku úrovně, kterou oba tahouni skupiny nastavili už stejnojmenným debutem z roku 1992. A přestože asi nikdy nevylezou (ať už nechtějí nebo neumějí) ze škatulky „jednoduchý, melodický rock o chlastání", nyní předváděný třeba v titulní stejnojmenné skladbě (včetně úvodního chytlavého riffu a dech beroucího refrénu „Johoho, asi budu muset pít"), lze album Do bezvědomí jednoznačně řadit k tomu lepšímu, co kdy vyprodukovali.

Na co přijdem, všechno vypijem

Skupina se tentokráte obešla bez náznaků experimentů, jež poněkud narušily předcházející výtvory Johoho a Pojďme se napít. Neteče zde žádné víno, nekřepčí se tu s rohatejma, nikoho tady nesypou do urny. Právě naopak, pouhé tři písně z dvanácti se vyloženě netýkají (kulantně napsáno) popíjení piva (a hudebně jsou si všechny podobné jako sud sudu): aktuální politická agitka Bičem je budem hnát se vrací k tématu vytrestání nehodných (poprvé – a naposledy – použitého před dvaceti lety v nářezu Vezmeme zákon do svejch rukou). Nečekaná Herešova balada o narození potomka Víc, než dokážu vám říct je, právě díky obhroublému kontextu jeho ostatní tvorby, hodně uvěřitelná, až by se chtělo věřit, že to myslí upřímně. A skvělý rock´n´roll Je to o tý smůle, nápadně podobný hitovce Vesnická z alba Odpočívej v pokoji (1996), se vysmívá volům ve všech podobách.

Budem pít, nás nic nezastaví

I když zní celá deska hodně monotónně (a to je z pohledu skalního fandy dobře!), jeden song přeci jen trochu vyčnívá nad ostatní. Co nás nezabije, to nás posílí s jednoduchým, skočným, až hardrockovým rytmem, s prostým refrénem „A je nám fajn" a s typicky naivním textem „cejtím, jak nám ňáký věci nejsou cizí, je to překvapivě zvláštní, na druhou stranu krásně ryzí" je jednoznačně nejlepším kusem celého alba.

Jinak to všechno letí ve stylu vstupní Jízdy králů, kde se k první kytaře rychle připojí druhá a už to pěkně šlape, Hereš huláká „dneska ráno začal ten významnej den, všichni kamarádi musej rychle sem," sbory ho doplňují svým hučením óóó a zazní dokonce i jednoduché kytarové sólo.

Alkeholu se to zkrátka zase povedlo. Jeho novinka, kolekce nenáročných pijáckých popěvků, nepřekvapí, nezklame a hlavně – což je při čtrnáctém pokračování také umění – pobaví. Tahle čtveřice už jiná nebude, její posluchači také ne, lze tedy závěrem upokojeně konstatovat, že pivo teče dál a jestli si k tomu poslechnete Do bezvědomí nebo kteroukoliv jinou alkeholáckou desku, uděláte jenom dobře.