Airbourne se ukazují být dobrými žáky

Jedni tyto Australany milují, druzí je obviňují hlavně z vykrádání hudby AC/CD. Parta soustředěná kolem bratří O'Keeffových se však obdivem ke svým slavnějším krajanům nikdy netajila a dál hraje jak o život. Odpovídají tomu divoké mejdany plné alkoholu a stejně tak i jejich temperamentní vystoupení. A jiné to není ani v případě aktuální páté studiové desky Boneshaker, kterou Airbourne poprvé nahráli s novým kytaristou Mattem Harrisonem a která už od prvního tónu nenechává nikoho na pochybách, kde se hoši z jihoaustralského Warrnamboolu nechali inspirovat.

Je to poctivý hard rock se vším všudy, načichlý kytarovými riffy Anguse Younga od hlavy až k patě. Tady neobstojí žádné výmluvy, že Airbourne hrají úplně jinak. Mnohé o tom vypovídá už titulní skladba a nemá cenu se rozepisovat o dalších, které inklinují svým nábojem k rané tvorbě AC/DC. Tedy až na výjimky, jakými jsou skladby This Is Our City nebo Sex To Go, jež v sobě nesou vlivy jiné rockové historie. I tak jde o plnokrevné album, které přivede fanoušky k nepříčetnosti.

Airbourne se totiž ukazují být dobrými žáky, jen se musí smířit s tím, že už nikdy nepředčí svoje mistry, jejichž díla zůstanou nesmrtelná. Navíc v době, kdy se přiživuje legenda o jejich znovuobnovení a přípravách nového alba. S tímhle cejchem budou muset žít Airbourne nadosmrti.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka