První ročník festivalu Rock Air zakončil ohňostroj a zažehl jiskru naděje na ročníky další

Stalo se, že se v tomto týdnu mraky na Mladoboleslavsku rozestoupily právě v sobotu v časném odpoledni. Jakoby to měli organizátoři festivalu Rock Air 2013 přímo objednáno. Návštěvníci se pomalu ale jistě trousili do areálu, který ještě v poledne dýchal poklidem. Na nápor lidí se připravovaly stánky s občerstvením obemykající obvod vyhrazeného prostoru na místním letišti.

Mladoboleslavské trio skupin zabodovalo

Organizátoři zvolili dobře jako první hrající kapelu Seven. Tato, v regionu velice úspěšná skupina, si dala trošku na čas a začala hrát o půl hodiny později. Přesto dokázala zaujmout první příchozí do areálu svou produkcí, místním velice dobře známou. Vytvořila tak základ pohodové nálady, která se rozrůstala postupně až do konce programu festivalu.

Mladá kapela Enola Gay pak lehce přitlačila na pilu a svým říznějším hard rockem připravila půdu pro další Mladoboleslaváky Syndrom. Ti už do publika pumpovali asi nejtvrdší nálož dne, kterou zjemňoval hlas zpěváka Jéňi, nenechávající na pochybách, kterou že to kapelu tolik obdivuje (Pearl Jam).

Jéňa ze Syndromu při svém naléhavém stylu zpívání

Každou čtvrthodinu bylo znát, jak se areál postupně plní novými lidmi a další kapela už nastupovala před slušně zaplněný areál. Pro mnohé však bylo překvapení, co že to tam je za lidi na pódiu. Zpěvák Viktor Dyk hned z kraje vysvětlil, že oni nejsou Embassy a že místo nich vystoupí kapela Waw?! Poté, co se slunečnicí v ruce popřál své dceři k narozeninám, se chopil mikrofonu a s ostatními muzikanty sypal jednu popově-rockovou písničku za druhou. Ač se snažil přimět diváky, aby se přesunuli více k pódiu, ti si raději hověli v sedě na ještě dost volném trávníku po celém areálu. To už přestávalo platit o skupině Škwor, jejíž popularita dokázala prostor před pódiem řádně zahustit a návštěvníků stále přibývalo.

• Profily kapel Embassy, Enola Gay, Seven a Syndrom si přečtěte ZDE.

Rarach Hajíček svým hlasem udolal Mladou Boleslav

V podvečerním stmívání se začal od letiště až k protějšímu vrchu Chlum rozléhat nezaměnitelný hlas Tomáše Hajíčka. Tento pán je totiž již mnoho let spojen se skupinou Krucipüsk. Jejich vynikající muzikantská práce přinesla trochu syrovosti i ekvilibristiky v hraní na nástroje. Názorně to s humorem předvedl ve svém sólu basák Richard Scheufler.

Další vystoupení bylo zase z jiného soudku. Areál byl již plný lidí a ti poznávali sdělení obsažené v intru. Písní Tak mi to teda nandej však skupina Wanastowi Vjeci nezačínala. I tak na tuto píseň během setu došlo a došlo i snad na všechny hity z devadesátých let, ze kterých skupina stále žije. O jejich přednes se staralo toho večera hvězdné obsazení se Štěpánem Smetáčkem za bicími, Tomášem Varteckým u kytary a samozřejmě za mikrofonem stál s kytarou Robert Kodym. Na divácích bylo znát, jak jejich hity stále mají rádi.

Dosti typický postoj Tomáše Hajíčka toho dne na pódiu

Kabáti, Kabáti a zase Kabáti aneb nejoblíbenější česká skupina na scéně

To se už pomalu přiblížila dvaadvacátá hodina a s ní se po intru přiřítili se vší parádou Kabáti. Jejich písničky už dávno zlidověly a tak, jak je skupina lidem v areálu dávala k dobru, si je téměř všichni zpívali se skupinou. Celé oplocené území pak postupně připomínalo jeden karnevalový rej.

A že má Kabát hitů hezkou řádku, zpívalo se i s přídavkem celou hodinu a půl. Několik rachejtlí, které vylétly do vzduchu po levé straně při poslední písni základního setu, potvrdily slib organizátorů o chystaném ohňostroji. K produkci Kabátů ohně již nějaký čas patří a tak opravdová ohňová show přišla na řadu při úplně poslední písni headlinera festivalu a trvala dalších několik minut.

Kabátů bylo všude plno

Při pohledu na rozjařený dav, který zaplnil mladoboleslavské letiště, lze konstatovat, že první ročník festivalu Rock Air se vydařil. Mnozí si nenechali zkazit radost ani velmi dlouhými frontami na pivo. Počet stánků s výčepy v Čechách totiž vždy prověří každou podobnou akci s hromadnou účastí.

Nejinak tomu je i s počtem toaletních zařízení. Mnohé festivaly se už po několika ročnících poučily. Na organizátorech teď zůstává tíha skutečnosti, aby v příštím ročníku dokázali udržet stejně silnou dramaturgii a doladit detaily jinak dobré organizace. Rock Air by tak mohl založit tradici posledního letního festivalu s velkým jménem, i když střízlivě každý druhý rok.