Pomalejší písně, v nichž se pořád něco děje

Pomalé děje se jmenuje debutové album valašsko-meziříčské kapely Drtikol. Název je odvozen od stejnojmenné písně, ale navíc nabízí i několik subjektivních výkladů. Pro mne třeba charakteristiku muziky, většina skladeb je totiž pomalých, ale pořád se v nich něco děje. Pomalu, soustředěně, občas trochu nenápadně, ale o to propracovaněji a nápaditěji. 

A jako je mnohovrstevnatý a nejednoznačný název desky, tak stejně působí i hudba Drtikola. Je naléhavá, syrová, místy potemnělá, zastřená, ale zároveň i vstřícně melodická. Lze ji přiřadit k alternativnímu rocku, ale o žádnou těžkou či neuchopitelnou alternativu se v žádném případě nejedná.  
 

Atmosféra, která pohltí

Tucet písní, které s jedinou výjimkou složil Libor Nejedlý, je založen na nápadité práci s kytarami, kdy kromě akustické, elektrické a baskytary dostává prostor také 12strunná a barytonová kytara. Báječně si rozumí s bicími či perkusemi a poměrně dlouhé instrumentální pasáže vytvářejí sugestivní atmosféru, která otevřeného posluchače doslova pohltí.  

Album otevírají softrockové Vlaky, které zdobí nápaditá rytmika a práce s vnitřní dynamikou. Zajímavě znějící barytonové kytary v kombinaci s bicími zahajují Eskymačku, píseň založenou na výrazné, i když ne prvoplánové melodii a naléhavém zpěvu Milana Kuchynky. Jemnější Tilburg West se opírá o silnou atmosféru, energičtěji vyznívá Seismograf s jazzovými pasážemi.  

Na desce se střídají folkově křehčí, ale velice dynamické a vnitřně energické písně (Tiburg West, V hlubokém lese, Pomalé děje, Melancholie, Finistére) s rockovějšími, živějšími (Přehrada, Seismograf, 4). Ale i nejtemperamentnější a nejtvrdší skladby Víla a Dějiny bestiality si uchovávají svoji poetiku, muzikanti nikam nespěchají a vychutnávají si možnosti jednotlivých nástrojů a jejich kombinací. Aranžmá si zaslouží velkou pochvalu.  

Sevřená, homogenní nahrávka

Díky zasněné, posmutnělé poetice působí celá deska velice sevřeně, homogenně, což je jistě i zásluhou slovenského muzikanta a v tomto případě producenta Dana Salontaye a zvukového režiséra Marka Rakovického. Jakoby do sebe ponořená, místy tajemná, pochmurná a syrová atmosféra ovládá všech dvanáct písní.  

A stejně sugestivně jako hudba vyznívají i texty Milana Kuchynky. Jsou vystavěny na silných poetických obrazech, které působí na posluchačovu fantazii a s její pomocí vyvolávají konkrétní pocity. Texty to nejsou doslovné, ale to o hudbě Drtikola platí také. Už dlouho jsem neslyšel nahrávku, kde by hudba a texty byly v takové symbióze. Tyhle písně samozřejmě nebudou dobývat hitparády, ale o to trvalejší hodnotu mají.
Foto: Dušan Tománek