Novinka Alana Parsonse není jen nostalgií pro pamětníky

Komerční úspěch zaznamenaly však i Parsonsovy sólové hudební projekty, na které se teď pokouší s odstupem patnácti let navázat aktuální novinkou The Secret, jíž předcházelo čtvrté studiové album A Valid Path (2004). A přestože na něm Parsons spolupracoval s kytaristou Pink Floyd Davidem Gilmourem, nebylo přijato dobře, zejména kvůli svému futuristickému pojetí s využitím přemíry elektroniky. Proto se nyní progrockový veterán vrací na nové desce k poprockového zvuku se symfonickými a progresivně rockovými vsuvkami, s nimiž slavil v minulosti úspěch.

Hned na úvod přichází takřka šestiminutová instrumentálka The Sorcerer's Apprentice, která není ničím jiným než přearanžovanou symfonickou básní francouzského skladatele Paula Dukase Čarodějův učeň. Avšak už s další písní Miracle je to starý dobrý Alan Parsons, na něhož jsme všichni zvyklí, přestože skladbu nazpíval písničkář z Virginie Jason Mraz. Ostatně nahrávka má plno zajímavých hostů. Mezi jinými se tu objevuje například i legendární hlas amerického vokalisty a zakladatele skupiny Foreigner Lou Gramma v písni Sometimes. 

 

Zajímavé je rovněž sledovat otisky Parsonsových hudebních vzorů v jeho duši. Ve skladbě One Note Symphony jsou to bez diskuze Beatles, zatímco v Years Of Glory je zřetelný vliv Pink Floyd. Milovníky silných melodií musí zase potěšit píseň The Limelight Fades Away s jasným hitovým potenciálem. Deska toho však nabízí mnohem víc - kus nostalgie pro pamětníky, hlavně ale vyrovnanou kolekci jedenácti písní, která je mostem mezi současností a dobou, kdy se rodilo to nejlepší z novodobé populární hudby.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka