Noví Pixies - solidní průměr, který nenadchne, ani neurazí

Bostonští Pixies významně ovlivnili na přelomu osmdesátých a devadesátých let punk a celou alternativní scénu, přestože jim doma ve Státech pšenka příliš nekvetla. Zato ve Velké Británii a jinde v Evropě měli početné zástupy fanoušků. Než se ale stačili stát součástí hlavního proudu, rozpadli se. I tak jsou považováni díky albům Surfer Rosa (1988), Doolittle (1989) a Bossanova (1990) za legendu. Frontman Nirvany Kurt Cobain o nich mimo jiné prohlásil, že nebýt Pixies, nikdy by nevzniklo jejich slavné album Nevermind (1991).  

Aktuální novinka Beneath The Eyrie je třetí deskou po reunionu kapely v roce 2004 a je patrně nejlepší ze všech nových, ačkoliv za kultovními díly zaostává. Přirozeně. Chybí jí původní energie, kterou však Pixies vyvažují zajímavým gotickým aranžmá s temnými fantaskními texty a znamenitými dvojitými vokály frontmana Franka Blacka a baskytaristky Paz Lenchatin. Ostatně, baskytaru v kapele obsluhovala vždy žena. Před Paz to byla Kim Deal a po ní Kim Shattuck, která však vážně onemocněla. Ani to ale kapelu neodradilo napsat vcelku rozmanité, moderně znějící album, jež dokazuje, že se dá stárnout důstojně.  

Nejsilněji přitom působí úvod desky - ponurá In the Arms of Mrs. Mark of Cain, rajcovní On Graveyard Hill či melodická Catfish Kate. Z dalších ještě zaujmou pochmurná Silver Bullet nebo Long Rider s punk rockovou fasádou. Zbývající věci z celkových dvanácti však balancují na hranici průměrnosti a jen málokterá z nich utkví v paměti. Některé mohou i nudit. A taková je vlastně i celá deska, kterou po pár posleších odložíte s tím, že jde o solidní průměr, který nenadchne, ani neurazí.

Autor recenze: Roman "News" Zahrádka