Nic víc? Ale to úplně stačí, pane Kemele.

Výtvarníka Mirka Kemela znají čtenáři MF Dnes jako autora aktuálních kreslených vtipů, které však v přesahu dokáží charakterizovat nejen politickou scénu, ale i celou naši společnost. Stejné přesahy, ale i umění trefné pointy a schopnost vystihnout ve zkratce to podstatné, mají i jeho skladby, byť jsou mnohem vážnější, zemitější. Mirek Kemel je také písničkář, na novém albu Nic víc nabízí dvanáct pestrých songů.  



Autorské skladby se pohybují od melancholických balad přes šanson až po chytlavé šramlovité písničky. Mirek Kemel je vypravěčem silných příběhů o zásadních pocitech, hodnotách a věcech. Umí být sugestivní, naléhavý, ale i veselý, až rozpustilý. A hlavně vždy přesvědčivý a uvěřitelný. 

Písničky by obstály i v sólovém provedení

 Všech dvanáct víceméně folkových (nebo šansonových?) písniček by obstálo i v sólovém Kemelově podání, kdy svůj zpěv doprovází hrou na výrazově bohatý akordeon. Jsou totiž dostatečně silné, melodicky nápadité, autentické a v textové rovině nesou nenásilná poselství. Do studia si však přizval další muzikanty a ve spojení s flétnou, druhým akordeonem, kontrabasem, perkusemi či dokonce violoncellem dostávají další rozměry a vyznění. A to i přesto, že se opírají o jednoduché, střídmé aranže.    



Sugestivní příběh o svobodě a smíření vypráví úvodní Indián. V táhlé melodii zdobí ústřední akordeon flétna Vladimíra Javorského, střídmě a absolutně funkčně. Energičtější, nástrojově bohatší hudbu přináší song Krávy, jehož chytlavý refrén z hlavy jen tak nedostanete. Melancholický, na kytarách vystavěný Podzim pracuje nápaditě s rytmem i melodikou, z balady pozvolna graduje do roztančené písně, v níž Javorský dokazuje, že není jen výborným hercem, ale i zpěvákem.   

Spousta zvuků a ruchů provází až hororové Mrtvolky, ale i ty se postupně rozjasní a směřují k šramlu. Vypjatá, hodně syrová skladba Mezi kopci se díky křídlovce Oskara Töröka posouvá až do jazzových vod, více poslechů potřebuje (a zasluhuje) i alternativnější, dramatická titulní píseň. K folkovým, i když dynamickým baladám se vrací Kemel v Šípence Růžové, kde navíc přesvědčuje, že kromě akordeonu a kytary zvládá i foukací harmoniku.    



K nejsilnějším skladbám patří šanson Návrat, kde zpěv doprovází působivé violoncello Marie Tiché a kontrabas Petra Tichého. O tom, jak soužití bývá složité, vypráví krylovsky vypjatá píseň Tisíckrát, temné, bilancující Vrány staví na silném textu. „Kolikrát jsem svoji milou klamal v objetí, kolikrát jsem pro hlouposti křičel na děti...."   

Příběhy a podstatné pocity

Závěr desky patří otevřenější, i když také potemnělejší, melancholické skladbě V noci u moře a sugestivnímu Rybáři. V něm Kemel chvílemi vypráví, chvílemi zpívá příběh starého rybáře, a tím se obloukem vrací k silnému osudu úvodního Indiána.     

V textech prokazuje autor cit pro jazyk, rýmy, metafory i pointy. Naprosto přesvědčivým, upřímným a věrohodným způsobem zachycuje příběhy a podstatné pocity jako svoboda, hledání, návraty, bloudění, odpouštění, naděje. Nic víc, ale vše podstatné v Kemelově hudbě i textech je.