Mladá rytmika okysličila jinak strnulý Katapult

Ať si říká kdo chce co chce (a hudební kritici toho říkají dost), Olda Říha a jeho Katapult má nezastupitelné místo v historii českého rokenrolu. Koncerty nestíhá, chodí na ně hodně spokojených fanoušků, desky se prodávají slušně a hity z paměti lidí nemizí. Tak co chtít víc.

Rozhovor s Oldou Říhou o Katapultu, rokenrolu i stárnutí čtěte ZDE.

Jasně, že jeho zpěv často tahá za uši, s kytarou občas bojuje, některé písně by mohl zkrátit, lépe zaranžovat či více propracovat a jeho drsná image neodpovídá produkované muzice, ale minimálně za svoji pracovitost, výdrž, nasazení a houževnatost si obdiv zaslouží.

Olda Říha to nikdy nevzdává

V roce 2009 se Katapult ocitl na rozcestí. V rozpětí dvou měsíců zemřeli Oldovi spoluhráči Jiří Dědek Šindelář a Karel Káša Jahn a nad kapelou mnozí lámali hůl. Díky své zarputilosti to Říha ale nevzdal a našel si dva mladé muzikanty, baskytaristu Andyho Budku a bubeníka Ondřeje Timpla. Ti nejen stihli nazkoušet stávající repertoár, ale společně také připravit nové písně na album Radosti života.

A nadšení o dvě generace mladších muzikantů je na desetipísňové desce znát, tak dobrou rytmiku a tím i tolik energie Katapult už dlouho neměl. Rytmika šlape jako dobře namazaný stroj a Olda Říha se tentokrát prezentuje spíše jako bluesman. Asi by se mnou nesouhlasil, ale tato poloha, alespoň podle mého, jeho pěveckému projevu sedí mnohem lépe než drsné rockerství či táhlé sladkobolné balady.

Úvodní skladba Když od prvních tónů poměrně zdařile evokuje náladu amerického blues. Jednoduché aranže, slušné instrumentální pasáže, přehledná píseň o tom, že zpívat blues může být lék na bolest. „Když slyšíš jenom svýho srdce puls, tak zpívej blues."

Desce dominuje Casablanca

Každej den a každou noc je klasický svižný rokenrol, Lásku na první pohled zpestřuje opět blues a výraznější zpěv Andyho Budky. Rockové balady nesmí pochopitelně chybět, zde Přetékající pohár, nejslabší song desky. Jemné, poetické skladby prostě Říha věrohodně a přesvědčivě neodzpívá.

Proto raději rychle zpět k rocku, Casablanca je příjemnou záležitostí ve stylu boogie s nápaditým textem o lásce ke starým černobílým filmům. Výrazná melodie, zpěvný refrén, větší drive, zřejmě nejlepší píseň alba. Až příliš patetické vyznání přináší smutné blues Příteli, škoda, že zpěvák tak tlačí na pilu. „Zmizel jsi tiše, jak dáma z parketu. Jak vandrák z bufetu, jak v oblacích dým. Jak pára nad hrncem, zmizel jsi za sluncem, tam, kde není splín," ždímá emoce Olda Říha.

Druhou nejlepší skladbu představuje táhlé blues Úsměv na rtu, které má silnou a věrohodnou atmosféru. Metrosexuál představuje přímočařejší rock, i když i v něm lze vystopovat prvky blues. V temnější, syrovější písni Skep i pesi mis tická, pojednávající o stárnutí, se Katapult snaží experimentovat, ale nějak to nefunguje. A závěrečné Radosti života jsou průměrnou, mírně ironickou rockovou písní.

Radosti života patří především díky mladé krvi k těm lepším deskám Katapultu. Neobsahují sice žádný výraznější hit, progresivnímu vývoji se také skupina obloukem vyhýbá, ale sympatický je hlavně příklon k bluesové muzice. To ale nemění nic na skutečnosti, že Katapult je především koncertní kapelou.

Foto: Standa Babka