Mariah Carey nabízí poctivé ohlédnutí za vlastní kariérou

Americká diva Mariah Carey bojuje celoživotně s jojo efektem. Pro ty, kteří nevědí, s návratem nadměrné hmotnosti po neúspěšně dietě. Obdobné je to i s její kariérou. Může se například pyšnit multiplatinovým debutovým albem Mariah Carey (1990) i dalšími, stejně úspěšnými alby Emotions (1991), Music Box (1993), Merry Christmas (1994) či Daydream (1995).  

Stala se také nejprodávanější zpěvačkou v historii nahrávací společnosti Columbia Records a jako první strávila rekordních šestnáct týdnů na vrcholu hitparády Billboard Hot 100. Prodala za svou kariéru přes 200 milionů hudebních nosičů, což z ní dělá jednoho z nejprodávanějších umělců všech dob. Po bouřlivém rozvodu s prvním manželem a ředitelem Columbie Tommym Mottolou se však začala po hudební stránce přesouvat od R&B a popu spíše k hip hopu, což jí ale štěstí nepřineslo. Naopak.  

Její další hudební projekty propadly a ztratila tak lukrativní nahrávací smlouvy nejen s Columbií, ale později také s Virgin Records. Zpátky na vrchol hitparády jí pomohlo až album The Emancipation of Mimi (2005), jež zároveň znamenalo návrat k popovým písničkám a k rhythm and blues. A nutno dodat, že se v této poloze cítí diva nejlépe, protože zde může naplno využívat svůj silný pětioktávový hlas. Ostatně nejlépe to ilustruje právě vydané osmé kompilační album The Rarities.  

Vychází totiž u příležitosti 30. výročí debutové desky a s pomocí patnácti raritních nahrávek mapuje různá období zpěvaččiny kariéry v rozmezí let 1990 až 2020 včetně stylů, kterými si prošla. Kolekci doplňují ještě dva zbrusu nové kusy: duet s Lauryn Hill a akustická verze Close My Eyes. Deska má i druhý disk, na který Mariah zařadila záznam koncertu v Tokyo Dome, pořízený v průběhu turné k desce Daydream.  

Vokálně je zde Carey jako vždy dokonalá a skladby jsou do puntíku zvukově vypilované, přestože se ani jedna z nich nevešla na žádné album, maximálně na B stranu nějakého singlu. Na většině z nich se přitom Mariah autorsky podílela. Žádné překvapení se však nekoná. Deska nenabízí nic víc, než nahlédnutí do tvůrčího procesu a jako taková je určena především ortodoxním fanouškům, jimž tato část diskografie schází ve sbírce, než aby oslovila nové obdivovatele. Naznačují to i výsledky v hudebních žebříčcích. Doma ve Spojených státech to deska dotáhla jen na 31. příčku, ve Velké Británii byla nejvýše čtyřiačtyřicátá. Trochu málo ve srovnání s dřívějšími mega úspěchy, ale o to poctivější ohlédnutí za vlastní kariérou, a to se cení.