Koncerty Jaroslava Hutky v Sázavském klášteru se spíš blíží obřadům

Karel Souček, 21. 08. 2016

Setkání u sv. Prokopa s písničkářem Jaroslavem Hutkou a moravskými lidovými baladami ze sbírky Františka Sušila i s novými písničkami psanými v Indii, jižní Francii, na Domažlicku i v pražské kavárně Slavia nabízí Sázavský klášter. Uskuteční se v rámci Hradozámecké noci v sobotu 27. srpna od 18.30 hodin podle počasí buď v refektáři, nebo rajské zahradě. Nejen o tomto koncertu jsme si s Jaroslavem Hutkou povídali.

Hudební knihovna: V Sázavském klášteře jste vystupoval již několikrát. Vzpomenete si ještě na váš zdejší první koncert?
Jaroslav Hutka: „Já myslím, že to bylo asi před desíti lety na zahradě nad klášterem a pozvala mě skupina evangelíků z Prahy. To bylo první setkání s tímto úžasným místem."

HK: Jak se vám klášter a jeho atmosféra líbí?
JH: „Jako dávná náboženská stavba má svá tajemství, kterých se už nikdy nedopátráme. Ani jejich stáří, dají se jen tušit a archeologové potvrzují, že ta tušení mohou být správná. A i ten nedostavěný gotický chrám je jakousi básní úžasu a marnosti. Taková místa nejsou ani tak k turistickému obdivování, ale k zamyšlení, k zastavení se, k úleku z toho, kam nás život vede a jakou má hodnotu a jestli to, co získáme za jeho promarňování, má vůbec cenu."

HK: Vystupujete v klášterech či na hradech často?
JH: „Ano, velmi zhusta a často ani nemám čas si to místo prohlédnout a prožít, proto se rád vracím. Teď už budu na Sázavě během posledních desíti let po čtvrté a jsem za to velmi vděčen. Otevírá to duši i mysl."
HK: V čem je to jiné než například v klubech? Přizpůsobujete tomu nějak repertoár?
JH: „V klubech hraju jen výjimečně ty posvátné balady ze Sušilovy sbírky a zase na těchto důstojných místech nehraju ty příliš veselé písně. Tady je příležitost s publikem sdílet něco podstatného, koncert se spíš blíží obřadu, kde si klademe hluboké otázky, na které se jindy ani moc nesoustředíme."

HK: Vím, že pořád skládáte nové písničky. Liší se nějak váš přístup k tvorbě dnes a dříve?
JH: „Já myslím, že se liší, i když jsem to pořád jenom já. Dřív jsem nepsal žádné konkrétní politické písně, politika byla tehdy úplně všechno, samostatné myšlení bylo to největší politikum. Ale nepsal jsem ani krajinomalebné písně a hluboké milostné písně. Teď mám více svobody a volnosti, svět je otevřený, tak mám písně napsané v různých koutech Evropy i Asie. Mám sice méně publika, mladá generace díky mediím o mně neví, ale to už je daň za nezávislost. Já se té jednoduché popularitě a komerci vyhýbám, protože to deformuje a je to zbytečné."

HK: Hrajete nové písně i na koncertech?
JH: „Nové písně hraju většinou v první půlce, aby lidé cítili, že pořád žiju, že nevlezli do starožitnictví. A zdá se, že nové písně Sudety, Sklenice vody, Tiran, Rozpité barvy nebo takové ty dětské mají silnou oslovovací schopnost a v této souvislosti potom ty staré zní svěže a mnohé stále překvapivě aktuálně. Teď si prostě zažívám skutečně svobodný kumštýřský život."