Jarabákům sluší jak něžné, tak i vtipné písničky

Jarabáci působí na naší alternativní scéně již více než tři desetiletí, přesto si stále udržují nadhled, hravost, lehkost i osobitý projev. Dokazuje to nové album Býček, které vychází šest let po Díře. Je opět plné jemných a nevtíravých melodií, jejichž síla a kouzlo rozkvétají s dalšími poslechy.

Skupina disponuje neobvyklým nástrojovým složením. Jiří Čtyřoký a Ondřej Tichý hrají na čela (tak muzikanti označuji violoncella), David Nesnídal tuto originální souhru doplňuje cajonem a multiinstrumentalista Jakub Schmid podle potřeby akordeonem, trubkou, bendžem, elektrickým pianem nebo lesním rohem. Dvě čela znějí prostě skvěle, dokáží vykouzlit silnou atmosféru a s pomocí dalších instrumentů přinášejí velice barevnou hudbu s pestrými aranžemi.

Stylové zaškatulkování je v případě Jarabáků poměrně složité. Nejblíže mají k alternativnímu folku s prvky jazzu, blues, šansonu, rocku či swingu. Důležitější ale je, že všichni členové hrají své pozitivně laděné písničky s nasazením a radostí.

Krásnou souhru dvou čel, akordeonu a cajonu přináší hned úvodní Enigma. Akusticky zahraná, přesto velice energická, což platí pro celého Býčka. Do lehké a hravé písně Měsíc září se přidá ukulele a vibrafon, aby společně a poeticky vykouzlily podzimní náladu. A za zmínku stojí i nápaditě poskládané mužské vokály. Další ukázkou, jak dvě čela krásně a barevně znějí, je Gellnerovka. Melancholickou cestu od sebeobviňování k odpuštění provází náladotvorný a funkčně zabudovaný zvuk trubky.

Vtipné zamyšlení nad tím, zda si vzít první ženu nebo hledat, nabízí temperamentní Štěstí. A capella začátek skladby To bych se styděl opět potvrzuje, že za instrumentálním mistrovstvím Jarabáků nezaostává ani to pěvecké. Poetická Pařížská směřuje nejen díky výraznému akordeonu k šansonu, jak se na Paříž sluší a patří. Zajímavostí je, že první polovinu textu napsal Ondřej Suchý, druhou pak David Konopáč, který Suchého poetiku výborně trefil.

Banjem doprovázená písnička By se rozdal disponuje bluesovou náladou a chytlavým refrénem, že trubka parádně ladí s čely dokazuje jemná skladba Tvůj klín. Zajímavý rytmus určuje k jazzu směřující a vygradovaný song Pan Býček, trampské hudbě je blízká hravá a vzdušná píseň Zjara.

Padá je jedinou písní bez cell, jen zpěv, piano, kontrabas, cajon a pro podtržení atmosféry pila. Posmutnělá, teskná píseň, ale ani té nechybí nadhled. Návrat cell přináší magická, sugestivní a propracovaná písnička Bude po mně a o závěr se postará swingová Co dodat, která evokuje Semafor v těch nejlepších letech.

Stejně jako hudba, tak i texty Davida Konopáče jsou velice pestré a nápadité. Zachycují obrazy, drobné příběhy, pocity, mnohým nechybí přesah a pointa. Jsou poetické, něžné i vtipné a David v nich prokazuje dokonalý cit pro jazyk a slovní spojení, invenčně si hraje se slovy a jejich významy. „Nejvíc ti sluší, co se sluší nejmíň." Každopádně Býček (včetně vypiplaného obalu) Jarabákům náramně sluší a fanoušci doufají, že na další album nebudou muset čekat zase šest let.