Funkoví matadoři J.A.R . zavalili posluchače takovou porcí dobra, že ji lze jen těžko unést

J.A.R. neměli potřebu vyčerpávat se produkcí spousty průměrných songů a tak o nich v tomto ohledu nebylo dlouho slyšet. Prostě si dali trochu na čas a nechali uzrát svoje umělecké fluidum a až teprve po šesti letech od posledního studiového počinu přišli s další várkou funky vypalovaček pod názvem Eskalace dobra.

Jako starej pes... 

Málo naplat, J.A.R. je zavedená, jasně určující, značka jistého hudebního výrazu, který nenechá nikoho na pochybách. Velmi mnoho má do sebe píseň Žárlíme na Romana, kde se zpívá: ,,Oto Klempíř nasadí bezvýraz z mládí, zabije postaru, je to starej pes. Novinky on k nám žádný nezavádí..." Je to přesně tak. U Eskaklace dobra se nedá předpokládat žádné převrácení chodu dějin. Tahle parta si pojede zcela určitě ve svých dobře vyjetých kolejích. Co lze tedy od dalšího alba J.A.R. čekat zajímavého?

Ta podstatná věc tkví v osobnostech, které se na tomto funky ostrově napevno usadily. Už tady vyvstává problém, kterou začít, ale celkem podstatně stmeluje svým nezaměnitelným stylem povedenou partu Roman Holý. Je až neuvěřitelné, jak jasně rozpoznatelné prvky jeho tvorby stále stejně baví. Každý se musí chytnout na tempa songů, jako Spral to ďas nebo Ještě se připlazíš. O Otovi Klempířovi už byla řeč. Ano, je to ,,starej pes" právě v tom významu ostrého, nekompromisního výrazu, který si především vychutnáme v jeho textech. A že je co poslouchat. Kouzlo recitací podtrhují jakoby plytké názvy jednotlivých skladeb. ,,Stádo stádotvornejch živlů nekompromisně rozvazuje niť v řiti jutovejch pytlů. Echo už nikomu nedaj a úpony zahazujou do stoky, pryč s otroky vymakanejch kriplů." Opět úvodní Spral to ďas.

Sentimentu se neubráníš...

A máme tu Dana Bártu, který se vždy v pravý moment zjeví a protká svými hlasovými variacemi jednotlivé songy jako barevná nit. Takto okrášluje např. Hlídá nás satelit nebo Tři elektrálové. Ale jinde pomůže umocnit refrén: Ještě se připlazíš, Když ti před Moskvou dojde pervitin. Když nezapomeneme na nezapomenutelnou ikonu J.A.R. Michaela Viktoříka, dostáváme do rukou silně nabušenou porci, která za přispění dalších, skvělých muzikantů tvoří opravdu silný materiál. Je jedno, jestli se z repráku zrovna line houpavá vypalovačka Žárlíme na Romana nebo experimentální Zhublas. Pořád se jedná o směsici hlasových a nástrojových zvuků vzbuzující žádostivý zájem o věc. 

Album Eskalace dobra má však ten nejsilnější moment skrytý na konci v songu Sentimentální. ,,Miluju minulost, nemám jí dost." Jedenáctý kousek tak trochu chrakterizuje celé album tím, že upozorňuje, jak jsou J.A.R. typickým představitelem určité generace posluchačů české hudební scény. Generace která má na co vzpomínat, protože naplno zažila dobu velkých změn od šedivé, ale už těžce nemocné normalizace v osmdesátých letech, přes sametovou revoluci a divoká devadesátá léta po současnou moderní konzumní dobu. A takové je celé album, odkazující k právě té konkrétní sortě lidí. Nejedná se však o laciné retro, pouze o originální vyznění, které se nestydí být samo sebou napříč všemožným soudobým uměleckým směrům. Vždyť jak zazní v jednom ze šesti přídavků: ,,My jsme Jaři, sofistikovaní kašpaři, máme talent."