Debutová deska alternativních Life of Agony dělá dojem i po třiceti letech

Při začínajícím pochmurném podzimu hostila brněnská Fléda další metalovou hostinu s hvězdou první velikosti. Z New Yorku přijela alternativně metalová parta Life of Agony, která vyrazila na turné připomenout jejich debutovou desku „River Runs Red”. Ta letos slaví třicet let a asi dvě stovky fanoušků alternativy si nenechalo ujít desku, kterou magazín Rolling Stones zařadil mezi stovku nejlepší metalových alb historie. Společnost jim dělali jejich krajané Tarah Who? a Prong.

Prvně jmenovaná čtveřice se na pódiu objevila takřka bez povšimnutí, avšak velmi ostrý řev kytary si brzy získal pozornost všech. Kapela zpěvačky a kytaristky Tarah Carpenter představila syrový, alternativní punk rock s několika zajímavými pasážemi a líbivými písněmi. Mají na kontě novou desku „The Collaboration Project”, kde (jak název napovídá), najdeme několik hostů jak z řad interpretů, tak i producentů. Přivezli i zbrusu nový a velice chytlavý singl „Army of Women” a několik singlů z dalších desek. Během svého krátkého vystoupení mě Tarah Who? poměrně zaujali příjemnými riffy, zajímavým alternativním zvukem a obecně jejich charismatickým vystupováním. Carpenter, původem francouzska, se během koncertu věnovala i perkusím a udržovala příjemný kontakt s tajícím publikem. Zajímavá a také žánrově vhodná volba pro hlavní hvězdu.

Méně vhodnou volbou z mého pohledu byli groove/thrash metaloví veteráni Prong. Trojice hraje relativně přímočarý groove metal s lehkými přesahy do alternativy, ale obecně nic příliš pestrého. Od jejich vzniku v roce 1986 proběhlo mnoho personálních změn, ale jedna věc se u Prong nezměnila - syrový hlas zpěváka a kytaristy Tommyho Victora. Ten svou dvojroli zvládl výborně, ale jako typického frontmana bych ho neoznačil. S publikem komunikoval zřídkakdy a nechával to spíše na profesně mladším baskytaristovi Jasonovi Christopherovi. V Brně představili i nového bubeníka Tylera Boglioleho, který kapelu posílil teprve letos. Nová deska „State of Emergency” byla zastoupena třemi písněmi. Nejvíce se čerpalo ze čtvrté desky „Cleansing”, které také táhne už na třicet let. Pro mě nejzajímavější skladby byly alternativou nejvíce nasáklé „Beg to Differ”, „Another Worldly Device” nebo „Snap Your Fingers, Snap Your Neck”. Prong byli fajn, ale nejsem úplně největším fanouškem thrash metalu, který u američanů stále hraje prim. Za jiných okolností bych na celý koncert nezůstal, stačila by poloviční porce.

Life of Agony jsem si však nemohl nechat ujít. Jak jsem zmínil na začátku, koncert proběhl k příležitosti třicetiletého výročí fantastické debutové desky „River Runs Red”. Tu kapela přehrála celou, s několika vyjímkami, jejichž krátká část byla buď puštěna jen ze záznamu nebo odehrána živě před skladbou následující. Šlo o skladby pojmenované po dnech v týdnu, tedy „Monday”, „Thursday” a „Friday”. Ostatní skladby zazněly v celé své kráse a hned při úvodní „This Time” bylo jasné, že tohle bude opravdový alternativně metalový svátek. Na Flédě se tradičně podařil vyladit skvělý zvuk a v kombinaci s výborným výkonem celé kapely šlo o opravdovou fantazii. 

Zpěvačka Mina Caputo byla na slovo skoupá a ačkoliv občas na poznámky fanoušků reagovala, vždy to byla velmi krátká poznámka. Komunikaci obstarával baskytarista Alan Robert, který spolu s kytaristou Joeym Z. udržují kapelu v chodu prakticky nepřetržitě od roku 1989. Velké změny v průběhu let probíhaly jen za bubenickou soupravou, ale i tam už pět let nikoho jiného nepustila Veronica Bellino. Tato sestava i potvrdila, že po světovém turné k „River Run Red” budou pracovat a dokončovat novou desku jako nástupce poslední „The Sound of Scars” z roku 2019. Těžko z debutové desky vybírat nějaký vrchol, jelikož atmosféra byla velmi živá od samotného začátku a kvalita večera vůbec nekolísala. Pokud nějaký vrchol byl, tak určitě při stejnojmenné skladbě „River Run Red”, mé oblíbené „Through and Through” nebo dvojici rychlejších „Method of Groove” a „The Stain Remains”.

To však nebylo všechno. Večer byl ještě mladý a prostor dostaly i další desky z diskografie Life of Agony. Z poslední desky to byla skvělá „Scars”, z druhé desky „Ugly” zazněly „I Regret” a „Lost at 22” a celý fantastický večer uzavřela hitovka „Weeds” z šestadvacet let staré nahrávky „Soul Searching Sun”.

Nešlo o žádnou velkou metalovou párty. Atmosféra byla decentní, temná a byl vidět respekt v očích návštěvníků. Objevily se nějaké moshpity, ale koncert jinak probíhal velmi poklidně a každý si užíval skvělých kytarových vyhrávek a hutné alternativní muziky, která nemá daleko ke grungi. No a pak tu byla Caputo. Její hluboký a procítěný hlas byl jako k nerozeznání od studiové nahrávky, její vystupování a taneční kreace napovídaly, že do svých vokálů dává absolutně všechno. Jak zmínil mluvčí kapely Alan Robert, i po více než třiceti letech svou práci stále milují. Budu upřímně doufat, že se k nám brzy vrátí s novým albem, protože vidět Life of Agony naživo je nutnost pro každého fanouška alternativních žánrů. A to i přesto, že se jim nedostává tolik pozornosti, kolik by si možná zasloužili.