Cranberries růžemi potěší

Irští rockoví melancholici The Cranberries se vrátili na scénu a čeká nás jejich koncertní návštěva na konci tohoto zachmuřeného měsíce. To je ideální okamžik k tomu, trochu nahlédnout do drážek jejich comebackového alba Roses, které vyšlo v březnu letošního roku, a to po jedenácti letech, které ho dělí od desky Wake Up and Smell the Coffee. Signifikantní zpěv zpěvačky Dolores O’Riordan je zpět a opět tvoří výrazný atmosférický prvek nových skladeb. Album produkoval Stephen Street, který s kapelou spolupracoval už dříve, ale také si vydobyl renomé spoluprací s The Smiths, Blur a dalšími populárními kapelami.

Ani bych se nedivil, kdyby většina z lidí znala jen provařenou hitovku Zombie (z roku 1994 z desky No Need to Argue), a dál se u této kapely nedostala, ono dle mého nikdy nebylo moc o co stát. Pro mě vždy platili za průměrnou rockovou kapelu jednoho hitu. Někdo může říct, že to byla chyba, já jsem nicméně svůj názor nezměnil ani po poslední desce, která se mi líbí od nich asi nejvíc. Ta je svou náladou taková civilnější, hodně melancholická. Aspoň v popovém smyslu, protože o rocku se příliš mluvit nedá. Hodně se mi tady líbí vokál, který pořád zůstává zvláštním, ale přitom se zbavil zvláštního odéru z minulosti, který mi vždy vadil. Skladbám dost pomáhají promyšlené ale přitom decentní aranže, které podporují atmosféru. Albu dominují akustické kytary a pomalejší tempa, aby mohly vyznít výrazné refrény a táhlé melodie. Ty odpovídají svým charakterem přesně obsahu textů, které se motají většinou okolo lásky, a to v těch smutnějších aspektech.

Skladatelsky na albu neshledávám vyloženě slabé místo, i když časem může začít připadat trochu kolovrátkovité, tahle vada ale s postupnými poslechu upadá, a člověk si užívá to, co slyší. Rozjíždí se příjemným popovým popěvkem Conductive, který mě překvapil tím, jak mě a moje osamělé při podvečeru objala. Celkem nečekaný začátek. Druhé místo obsadila singlová Tomorrow, která mi na poměry kapely zní docela dost uvolněně. Taková veselá zábavovka. Pak už albu dominují většinou pomalejší skladby, proložené snad jedinou rychlejší skladbou Schizophrenic Playboy. Z těch pomalých vybočují Waiting in Walthamstow, a to svou zvláštní svojskou atmosférou i hudebním vyzněním. Ze začátku může přímo iritovat, ale časem se její skryté kouzlo vyloupne. Druhá vybočující skladba je zároveň skladbou poslední, a to titulní Roses, která se stává naprosto nejkomornější skladbou kolekce. Pokud bych měl zmínit dva své favority, tak refrénově asi nejvýraznější Show Me, která má v sobě jistý elektrizující náboj, který mě ke skladbě přitáhl hned na první poslech. Tou druhou by se stala Raining in my Heart, ve které zazní i netradičně harmonika, a opět obsahuje vzletný refrén, kdy má člověk opravdu chuť se od běžného života oprostit.

Vzato kolem a kolem, tahle deska mě celkem pozitivně překvapila tím, jak je konzistentní. Žádná skladba vyloženě nevybočuje jako absolutní hit, přitom si všechny drží svoji kvalitu. Pro citlivé duše naprosto ideální deska k podzimní melancholii.