Colorovaná Ostrava explodovala jak extáze

Byla to však hudba, která mě, a věřím, že i ostatní, co chvíli stavěla na nohy, protože kvůli ní jsme do areálu v Dolních Vítkovicích všichni přišli, nebo přijeli. Mně se to poštěstilo v den třetí, který lákal především na Roberta Planta, nadpozemský hlas legendárních Led Zeppelin. Přiznám se, že vše ostatní jsem až do příjezdu na místo považoval jen za jakousi bokovku, ale chyba lávky, přátelé! Není nad to přesvědčit se na vlastní oči nebo uši, a musím přiznat, že jsem opravdu nestačil valit bulvy.
Nepotkal jsem sice v Ostravě žádného permoníka, ale už od začátku bylo co poslouchat. Jen co mi u vchodu utrhli lupen, sebrali petku a okroužkovali mě, vtáhla mě dovnitř podmanivá muzika pop rockových Eddie Stoilow. Věděl jsem sice, že si s nimi občas zabubnuje náš nejlepší fotbalový brankář Petr Čech, ale to bylo asi tak vše. Vím, jsem ostuda. Odteď k nim ale budu rozhodně vnímavější, protože dokázali rozvlnit mých sto pět kilo živé váhy i slečnu, která mi u prvního stánku prodala k pivu hambáč. Nedovedu si představit lepší úvod, než když se tancuje z obou stran prodejního stánku a k tomu ještě z každé strany naprosto jiná generace. Tak zhruba tohle svedli v odpoledních tropech Eddie Stoilow, takže nezbývá, než před nimi smeknout, protože jsem nebyl sám, kdo při jejich energickém popíku s anglickými texty podupával do rytmu. 

Jenže pak přišly žánrové veletoče, které měly s popíkem pramálo společného, avšak v dobrém slova smyslu. Mám tím na mysli Báru Hrzánovou & Condurango, jejichž šansoniérství šmrncnuté komedianstvím mělo na přítomné posluchače stejný účinek jako u předchozí hudební partičky, a přestože se člověk musel více zaměřit na zpívané texty a poezii, dokázala je Bára svým laškováním výtečně odlehčit. Ani tady proto nezůstalo jen u statického publika a přestože už slunce do lidí doslova pralo, všichni na rytmy Conduranga, říznuté místy pořádnou porcí latiny, nadšeně reagovali.

Slunce nešetřilo ani českého "pana hlase" Dana Bártu se skupinou Illustratosphere, jejíž kytarista se musel před žárem dokonce schovat za zástěnu, aby se mu neroztekly krabičky se zvukovými efekty. Kdo sleduje Dana od začátku jeho kariéry, musí uznat, že na co sáhne, to se mu daří. Rockeři sice nad těmito slovy zamáčknou při vzpomínce na vynikající plzeňskou kapelu Alice, v níž Dan Bárta začínal, nejednu slzu, ale člověk se časem mění a změnil se i Dan Bárta, který to už dnes cítí hudebně úplně jinak. Přes Sexy Dancers, J.A.R. a další projekty škatulkově postupně přeskákal až k jazzově laděným Illustratosphere a tato poloha mu evidentně sluší. Slušela mu i v Ostravě, avšak zápasit na pódiu s přesilou slunečních paprsků a přežít přitom hodinový set písniček byl nadlidský úkol, s nímž se Dan a jeho kapela museli popasovat. I přes tento handicap to ale všichni muzikanti zvládli na výbornou, a tak se jsme my všichni pod pódiem mohli vznášet jak vážky na lehkých tónech Illustratosphere, které Dan Bárta tak vášnivě fotí. Sklidili zasloužený potlesk.

A přišel další obrat - směsice soulu, R&B, gospelu, blues a hip hopu z hrdla černé gazely z Bostonu, která si říká Iyeoka. Tato Američanka nigerijského původu, která se prezentuje především zpívanou poezií, kterou dokázala přetvořit hned do několika hitů, konfrontuje hodnoty západní společnosti s dávnými mystérii svých předků a její hudba je natolik omamná svou energií, že jí to chtě nechtě musíte věřit. Je to asi tak stejné, jako když si dáte pořádnýho práska něčeho kvalitního a realita vás odnese do jiné dimenze snových světů, kde je vám dobře. Zkrátka, s těmito rytmy nelze než se pomazlit.Jenže to ještě stále nejsme u konce, co bylo v silách jednoho smrtelníka za jediný den na všech sedmi pódiích oběhnout. Muž s kamennou tváří - americký písničkář John Grant vypadá sice nepřístupně, avšak jeho akustický folk říznutý syntetickým popíkem a melodramatickým hlasem vám rozdrásá duši natolik, že s vámi začne cloumat sentiment po lásce, která vám navždy utkvěla v paměti. Zhruba tak podmanivá je muzika tohoto samorosta, kterému mnozí předpovídají velkou budoucnost a který má na to zaplnit mezeru po trýznivých hitech holohlavé Sinéad O´Connor. Naštěstí už se stmívalo, slunce šlo pomalu spát a tak byla na takový srdcervoucí sentiment správná nálada.

No, a pak vystoupal na hlavní stage už netrpělivě všemi očekávaný velký mág Robert Plant s kapelou Sensational Space Shifters, který nenechal nikoho pod pódiem dlouho na pochybách, kdo že je na festivalu Colours of Ostrava největší legendou mezi všemi (recenze koncertu zde, než přišel po nezbytné přestávce na pivo další hudební bonbónek, který zapůsobil na dav jak viagra, která zvedla po celodenní únavě snad všechny na nohy. Britská kapela Bastille, jež momentálně dobývá se svými hymnickými refrény hitparády jak doma ve Velké Británii, tak i v USA, nám všem totiž připomenula, v čem spočívá síla indie popu z 80. a 90. let, která roztančila v Ostravě pomalu celý areál.A tančili vskutku všichni - mladí, staří, posluchači, prodavači i ochranka.

Zkrátka, festival hrál dramaturgicky všemi barvami a gradoval jak extáze.

Jeho pořadatelé si tedy nemohli vystavit lepší vysvědčení. Uvidíme tedy, zda se mu v půlce srpna přiblíží žánrově příbuzný Open Air Festival Trutnov, který vyrostl na undergroundových základech a který se už navždy musí obejít bez svého náčelníka Václava Havla. Alespoň že tentokrát přijede Frodo Pytlík, který nebude sice stříhat ušima, ale za to mixovat hudbu a celou akci uvádět. 

Howgh - domluvil jsem :-).

Foto: Pert Piechowicz